1.10.2021 ROZPLÉTÁNÍ (Jirka)

Stoupal jsem po ošlapaném schodišti petrkovského statku jako samotnou cestou do nebe, dotknout se rukou modrých kachlových kuchyňských kamen, tolik známých z pozůstalosti fotografií mysteria rodu Reynků, vrátiv se do doby, kdy syrová Vysočina vydávala svoje poklady. Duchovní bohatství, z něhož lze nabírat živou vodu v časech vnitřní rozeklanosti. Uplynulo 50 roků od smrti petrkovského statkáře, poustevníka vnitřní samoty, výtvarníka a básníka Bohuslava Reynka. Jeho dílo je úctyhodné, výjimečné a tiše strhující. Ponořil jsem se s návratem domů znovu do četby Reynkových veršů. Milostivá nebesa nejednu z básní vložila do nitrem rezonujících tónů. A začal jsem také rozplétat stříbřitě husté vlasy krásné ženy z obrazu dobrovodského kostela Panny Marie těšitelky. Stejně tak, jak je rozplétá jihočeská řeka Stropnice z poutnických studní a samotného pramenu pod chrámem Kraví Hory, rozhodl jsem se další písmáckou sbírkou splácet ten veliký dluh, který mám nesplacený v kraji Novohradských hor. Nezapomenutelný čas vnitřní proměny, rašelinné vody v klauzách na plavení dříví, hrníčků v rozvalinách zaniklých vsí, vše pohlcujících bříz a luk cestou ke vsi Pavlíně a na Kamenec. V tom je nezměrná síla veršů a myšlenek. Vracet se do míst, sesílat dobré, splácet dluhy, které neurovná všechno zlato světa.