20.6.2022 SAMOTA ZASLÍBENÁ (Jirka)

Samota je dar. Tuhle myšlenku vyřkla ústa Anny Pammrové na žďárecké samotě kolem roku 1900. Samota není totožná s opuštěností. Je to prostor, nadkomfortní zóna, v níž se rozprostírá nitro člověka vnímající veškeré souvislosti poznání, které je schopno uchopit. V samotě rodí se potřeba řádu nocí a dnů, jar a podzimů. Mravního řádu, který otevírá oči nadhledu nad lidským hemžením a slepými ulicemi dějin. Nadčasovost, která umožňuje samotářům vnímat druhé a sebe, osvobozuje od histerických záchvatů většinové společnosti nasměrované k požitkům a z nich pramenících nejistot. Být samotářem, znamená sám sebe vyhostit z lichotvářného okolí, nechat na sobě ulpět jedovaté slině nepochopení, ale také nalézt sebe jako dítko imaginace a bezčasovosti. Právě tento moment přiživuje tvůrčího ducha těch, kdo se dobrovolně rozešli z infikovaným prostředím lidského společenství. Začali jsme pozvolna pracovat na nových písních. Poprvé v historii kapely jsme si vypůjčili píseň kolegů. Jde o slavný hit portugalské kapely Madredeus, Ao Longe o Mar. Zhudebnili básně Antonína Sovy, Jana Skácela, Otokara Březiny a petrkovského samotáře Bohuslava Reynka. Několik nových písní je ryze autorských. K výtvarné podobě písní jsem přizval slezskou samotářku Pavlínu Parákovou. Celé dílo bychom v podobě demo snímku chtěli studiově nahrát, ale to je příběh některých zim.