Ani nevím, co přivedlo mě k drahokamu na prstenu Novohradských Hor. Nevěřím náhodám. A tak možná to byl duch místa tehdy ještě otlučených sudetských kostelů, které mě naplňují až mysteriózní touhou putovat v čase a promlouvat k duším vymodleným do kamenného zdiva. Nebo si mě přivolala žena hustých stříbřitých kadeří s dítětem v náručí, na obrazu u svatostánku.

   Stal jsem se poutníkem. Více než pokořené kilometry chůze, vzrušovaly mě nálady vystupující z mlh dávna. Tichý hlas, který byl stále naléhavější a přitom laskavě vlídný.

   A najednou jsem to postřehnul. Pokaždé, když jsem vystoupil v Dobré Vodě z auta, začaly zvonit zvony. Ověřil jsem si ten několikaletý úkaz prostým pokusem. Záměrně jsem přijel v 8 hodin a 43 minut. Tentokrát na zvonech pro změnu něco seřizovali. Rozbušilo se mi srdce ve stejném rytmu. Vycházelo to z hlubin země, jako voda, kterou jsem se celý po sté omyl a rok za rokem v ní přibývalo mých slz.

   Strávil jsem zde mnoho času. Bylo mi něco dost přes třicet a čas zdál se čímsi nedohledným nevyžadujícím důvod šetřit. Čekal jsem na západy slunce nad Dolním hvozdem. Nebo se jen tak díval do očí sochy panny Marie. Popíjel silnou kávu, kterou mi nosila paní z chatky vedle kostela, kde nabízela kolemjdoucím hrníčky a růžence.

   Uplynulo několik poutnických roků a nezdařených snah ode všeho utéct blíž k tomuto prameni. Seděl jsem sám v kostelní lavici a muž v medově bílém rouše, který prošel kolem mě, zavřel za sebou dveře zpovědnice. Jakási síla mě zvedla a po více jak dvaceti letech jsem vstoupil. Nedokázal jsem ani vyslovit „dobrý den“. Potoky slz mě dusily, ani po více jak čtvrt hodině jsem se nezmohl na jediné slovo. Po té muž pravil: „Jdi v pokoji, tvoje hříchy jsou ti odpuštěny.“

   Utekl jsem k pramenu pod kostelem Matky Těšitelky. Děsilo mě poznání jak sobecky sebestředně snažím se upachtěně držet vše ve své moci. Jaká úzkost pramení z činů, jimiž nic netuše, zraňuji všechny kolem sebe. Moje tělo, chlast, spoléhání se na fyzickou sílu, komedie života a tuny marných slov, rozpadly se na prvočástice slz odtékajících s uzdravující vodou do olšového luhu řeky Stropnice.

   Mříž mého vězení se rozlomila. Dostal jsem veliký dar o kterém musím mlčet.

   Jsem dál hřešícím poutníkem a putujícím hříšníkem. V tomto směru se nic nemění. Jen bezpečně vím, že voda v probodeném boku chrámu je v pravdě zázračná. Jsou to slzy paní stříbřitých hustých vlasů s dítětem v náručí. Rozpouští se v ní zkamenělá nesvoboda, k níž jsme dobrovolně svolili.