hudba z Vysočiny
Je nás tak málo, kdo se neúčastníme veřejných poprav a zostuzování neklamných věcí, které se klenou nad dějinami nicotných žranic, jako naděje. Protipól bouře, která stejně neutiší svoje napětí.
Pod stoly vrší se zvratky. A až za tmy, kdy opilci dřímou, zametou lokajové všechen ten svinčík pod koberec. Na jak dlouho? Do další prudké raní kocoviny? Než den rozleptá opuchlá víčka a hlen vykoná pouť z hniloby noci na špinavou podlahu?
Je nás tak málo, spíše každý sám stojíme úkrokem v ústraní, kam nedoléhá hromobití dělbuchů. Ohlušující poživačnost ztrácí tmou na síle a proměňuje se v děsící smutek, před kterým nelze utéct, vyzpívat se z něj, vymodlit ho.
Vřeštění přiožralých, počestně provdaných kurev, zní pod blikajícím vánočním stromem stejně ohyzdně, jako koledy čínských samohrajek. Páchnoucí punč a děcka se svítícími ďábelskými rohy, dělají z adventu inferno současnosti. Supervýkonní roboti od rodin natáčí tenhle hnus na telefony z jablíčkem. Vyděšená zvěř bezradně pobíhá krajinou a vrhá se pod kola aut, k nohám spásonosné smrti.
Další výbuch připomíná napalmový hřib na žhavé hranici Jeruzaléma. Štěstí je vítáno se zakloněnou hlavou.
Těhotná matka žebrá pod oknem zablité putyky o kousek místa, kde by porodila Spasitele. Přes skřípání půllitrů není slyšet tlukot Srdce pod Srdcem. Ustaraný otec ustýlá v hnoji vlhce narozenému dítěti. I osel a vůl mají více duchapřítomnosti než betlémští opilci a prodejci cetek. Bdí a vydechují teplo nad jeslemi, kde spí Král.
Dětinská představa o zasněženém Betlému bere za své. Sníh nepadal mnoho roků. Stromečky nerostou v lesních tišinách, ale samonosný stroj je formuje do uniformity na zachemizovaných plantážích. Poslední zelené větve opadaly. Doba jako by dozrávala k bolesti nebo zvratu.
Je nás tak málo, kdo se neúčastníme veřejných poprav, natož odvahy stát čelem proti davu. Jak vyděšená zvěř vrháme se bezradně k nohám spásonosné smrti.
© 2017 - 2024 ListovějPřihlásit