Jedinou dohodu bych s vámi, pane Dušku, rád učinil, a to, ač nejsem náměstkem Božím, nezdráhat se vás vyzvat, že ani vy, pane Dušku, nejste paralelou Ducha Svatého, a tudíž vás žádná vyšší moc neopravňuje k činům tak nepatřičným, že nebesa samotná se musejí zardívat, když vy, pilně neutuchaje v páchání duchovního zmatku vyosujete řád světa, který není dědictvím vaším, leč líchou otců, kteří se v pokoře a bázni Boží lopotili na úhoru ducha.

A to vám říkám, pane Dušku, bez hněvu a zlovolného jazyka, chápaje, že ženy v požehnaném středním věku mnohdy blouzní po druhém cyklu mateřském, a to jak známo, tělem nemožno naplniti, rozhýbe duši k poťouchlé snaze nalézat v sobě ženu rádoby novou, jinou a po zásluze užitečnou. Ale tak to prozřetelnost nezamýšlela, pane Dušku, a vy to dobře víte, užívaje nezaslouženého sousta pozornosti a výhod, které jednou zplesniví ve vašem strožoku. Ony ženy, a je jich nemálo v takto neukotveném světě, pod tíhou mýtů o ženské kráse, kterou Nejvyššímu v jeho díle nelze než adorovat, pod bičem žádostivosti v mužských tělech, doutnající dnem a nocí, pak netouží ctít hranice, jež všechno a všichni máme, nejdéle pak ve smrti samotné.

Však sám víte, příteli, (i když jsem vás zprvu tak nechtěl zvát), že i ta nejkrásnější žena musí čas od času vyhrnout sukně a podřepnout nad hnojník. A náhle je se vší svojí krásou rovna ostatním ženám, nejvíce těm, které svoje tělo nechaly dobrovolně rozorat mateřstvím a službě povinnosti. (Však tahle poťouchlost je mnohdy směšnou výsadou i nás mužů, neznajících důstojně stárnout, když hlava se začne podobat kolenu a břich je středem veškerenstva. Či když započne v létech nešvar, a Bůh nás ochraňuj, že staneme se vševědoucími). Tyto ženy pak, pane Dušku, nasměrují svoji mysl k vám a jim podobným mesiášům a opojnost jejich pozornosti pohání vaši jsoucnost jako motor obilnou mlátičku, kterou ve žňa přivezl do dědiny statkář Palas. Ale nic naplat, žena bude vždy podřízena muži, ať se to světu líbí či zrovna ne. A kdyby se snad našla takto nevěřící, ať vezme do rukou kosu, pilu, sekyru, koňské pobočáky, nebo na řeťazu odvede béka ke krávě a hned bude povolná uvařit k neděli knedlu se zelím.

Vy však, příteli, svým neomaleným naléháním na přijetí jakési pochybné svobody, rozbíjíte i to, co skutečně svobodné je. Však co může být větší svobodou než darující láska, která úradkem plní srdce pokojem, mírností a pokorou. Ale tu ony ženy, pane Dušku, pod vaším náporem nechtějí přijmout. Za mrzký peníz pak věří v energie, vesmír, co vše zařídí, a prapodivné role svých předchozích životů.

Nic proti vám, pane Dušku, vida vás v teátru. Tam vám Bůh nadělil nemálo a bylo by záhodno se tohoto pluhu přidržeti. Jenže náhle jsem vás spatřil v televizoru, jak na svém semináři překládáte řeč nosnice, která vám do ucha zakvokla přání, aby se setmělo. Popravdě, pane Dušku, která nosnice nečeká na noc jako na smilování. Nebo snad pes nezakňučí, když se jeho pán vrátí domů a kůň v maštali si neodfrkne? Ale vy, pane Dušku, (vlastně byste se mohl jmenovat Bůžek, když kážete, že v našich jménech je ukrytý náš obsah), jste na hony vzdálen zvířecí řeči. Jen v tom vejdeme na hlubinu, čeho se budeme opravdově dotýkat. Ale co vy jste to za chovatele nosnic, když ani nemáte ohaře, který by lišku v zubech potrhal.
A říkat, že má člověk chodit bos, aby se dotýkal země? Tak to už ne, příteli, to už ne! Kdo je blíže ke svatyni země, než ten kdo na ní pracuje, kdo ji pluhem obrací, hovoří k ní a děkuje. Však zajděte bosky dřít na strniště, nebo do lesa, do chlíva, kovárny. Jazyk vám hanbou zapadne.

To vám ve vší lidské a bratrské úctě vzkazuji, pane Dušku, jako moravský katolík. Ještě žádná trumpeta nezahrála, aby do ní ústa nefoukla. Žádný strom nenarostl v housle. Ani tele se nenarodilo bez býka a krávy.
Nechte zemi tak, jak je, a prdel v gatích, milý příteli.

Ve Vápeníkově za Lhotkó
v milostivém létě Páně 2025
měsíc po památném narození Spasitele ve chlévě betlémském
S úctou
JN