Možná jsem měl štěstí, že jsem záhy poznal ten slastný pocit, hrát a zpívat písně pootočen výhradně směrem k jejich zdroji. Mohu si tedy dovolit ten komfort žít na vsi či samotě, nepěstovat si tzv. image, která by ze mě, stopadesátikilového chlápka, učinila další zábavnou atrakci. Nenosím korálky na zápěstí, taštičku z Nepálu, dredy, tetovací šifru něčeho záhadného. Náboženství si odbudu v neděli v kostele (pod podmínkou že budou k obědu řízky). Osoba Ježíše Krista je mi zrcadlem mojí křehkosti a nedokonalosti. Vyloučen z vlny originálnosti stůj co stůj, přikládám dříví do kamen, obracím seno, lovím kapry, jím vepřové, stříhám ovce, sbírám vejce a ty nejprostší ze zázraků, které se každou vteřinou dějí na otevřeném nebi a zemi. Když čtu knihy, pro jistotu sáhnu k Reynkovi, Zahradníčkovi, Demlovi a všem jejich blízkým. Nemohu tím nic pokazit, protože jsou také od nás ze vsi a dějiny o nich napsali, že jsou výjimeční. Tak tohle všechno mi přišlo na mysl v té záplavě zmutovaných virů. Jakoby se zastavil čas. Smrky neslyšně rozložila hniloba, pod březovými výhonky vzniká nový zdravější les. Letadla nesužují nebe a po dlouhých létech máme zase dostatek vody ve studni. Mám možnost pochopit, že se člověk musí naučit žít prvně sám se sebou. Vztahy přijmout jako dar, s jehož cenou není radno plýtvat. Opravdové sdílené slovo nemůže nahradit „fejzbůk“ ani žádný jiný kostitřas. V tom náhlém vědomí bezčasu a nicotnosti nezbývá než poděkovat za zastavení opotřebované rutiny života. Jen co promažu všechna soukolí, přijmu své jedinečné nic, vymaním se ze všech nedokrmitelných představ, těším se a věřím v každé příště.

Nabízíme Vám dva dary s vírou, že připomenutím si poezie životů Jana Zahradníčka, Bohuslava Reynka a Jana Skácela můžeme přispět k pokojnému prožití adventu. Vědomi si, že naší spásou a jedinou nadějí je dítě narozené v prosté betlémské sluji, natočili jsme začátkem prosince zvukem a obrazem v kostele sv. Jakuba staršího v Osové Bítýšce koláž zhudebněných básní a mluveného slova. Živý koncert s atmosférou bývalé bítýšské tvrze naleznete na tomto odkazu. Druhým počinem je dvoudílné putování písní lesem s mikrofonem Českého rozhlasu Brno pod názvem „Muž, který má rád břízy“. Volné pokračování dokumentu „Muž, který sází stromy“, pořadu, který neunikl pozornosti nejednomu citlivému srdci a dočkal se překladu do anglického jazyka i účasti na několika rozhlasových festivalech. Čro Brno odvysílá první díl 26.12.2020, tedy na svátek sv. Štěpána. Přejeme Vám požehnané vánoce. Těšíme se na živé koncerty, které jsou tolik důležité darováním si vnitřního světla.

Kdybych uměl číst znamení doby, nejspíš bych pandemie vnímal jako výzvu lidstvu k přehodnocení touhy po blahobytu a růstu. Osvobození se ze závislosti na věcech a zážitcích, jejichž protipólem je niterný pokoj a svoboda jednoduchosti života. Tedy návrat k tomu, co nynější podoba světa nemůže nabídnout. Ale nejsem takovým prorokem, proto mi nezbývá než věřit, že vše co se děje, děje se k našemu dobru. Přejeme všem pevné zdraví a těšíme se na živá setkání. Máme mnoho písní a materiálu, na kterých se budeme snažit pracovat. Využít čas pozastavení se k četbě a otevření se novým věcem. Možná i my, po vzoru jiných kapel, natočíme živý koncert a budeme propojeni alespoň touhle formou.

Jsou místa a čas, které nezmizí z paměti. Na naší společné cestě poezií a hudbou se takto nejspíš zapíší Rešice. Malá vesnička na podhorácku, kde se v jiskřícím kontrastu megalomanské stavby dukovanské elektrárny ukrývá kousek starých časů. Rozvaliny venkovského zámku, kamenné sýpky a domky, kde Vás v předzahrádce uvítají paže letos tak štědrých jabloní. A také tu mají významného rodáka, npor. Adolfa Opálku. A návrší za vsí, kde uprostřed třešňového a ořešákového sadu, u běloskvoucí kaple Jana z Nepomuku, prosí za ochranu sochy sedmi světců. Děkujeme za otevřenou náruč.

Vlaštovky se loučily s létem v lukách nad slavkovickým kostelem. Zvony večerního klekání se odrážely o ruděolověná nebesa. Bylo to tak příznačné, silné. Jakoby každý strom, polní kvítí, jeřabiny, dech krajiny, duha, i ty rozverné vlaštovky byly svědky nekonečného kruhu života. Jsem vděčný za tohle velkolepé ticho, prostotu, na kterou smím ve vší síle a kráse patřit. Jsem o to vděčnější, že takové chvíle mohu vdechovat do písní. Přijměte pozvání na sérii koncertů v počátečním podzimu, které z naší strany budou poděkováním za úrodný rok. Za déšť, za možnost pozastavit se, hodit sítě na hlubinu.