Byli jsme mezi svými. Jedněmi ústy, jedním duchem. Pod bezručovským nebem, v kravařském kraji břidlice, ve všehomíru prosyceném řekou Moravicí. Básníci z hlubin těžili slova, okuje podvečera zjevovaly se v černé strusce mraků, dvojitá duha pramenila z Kalvárie v Hradci nad Moravicí. Byly to modlitby, písně které má smysl vyslovit. Ostrov uprostřed řeky, kde modloslužebníci rozličného kšeftu nenašli přístav. Nelze vyslovit, jen poděkovat.

Socioložka Hana Librová popisuje určitou tvář smutku, kterou nazývá ekologický žal. Tak asi s tímto pocitem jsem se vrátil z koncertu ve Křtinách. Místo a obecenstvo bylo vybranou společností. Netuctový pan farář, pár našich kamarádů, kolonie jiřiček, čítající přes tři stovky rodinných příslušníků, tak i nevšední návštěvnost byla pozoruhodná. Jen to, co se stalo s kdysi tichým koutem přírody v samotném lůně Moravského krasu, je k žalu. Motorky, buřty s cibulí a kolotoče. Jako by nás ta prázdnota měla nadobro pohltit. V tom čase k zalknutí, bez deště, bezvýchodnosti. Druhý den jsem nádavkem dopsal knížečku s názvem Povřísla. Zbývá ji jen vytisknout a dát do regálu mezi buřty s cibulí a umělohmotné trpaslíky.

Jako se nezavírá náruč milostivá, neměly by být zavřené kostely. Je potom smutné, kolik je prázdných “muzeí”, jen pro jakousi podivnou hmotnou úctu k obětišti. Poutníci žíznící po tichu a doteku pokoje nemají kde nabrat živé vody. Právě v Kadově u Miroslavi se otevřel kostel i pro ty, jež zde nemají celoživotně vysezený důlek a přišli poznat jejich dominantu obce. Kdoví, zdali si jednou pro vždy neodnesli i něco cennějšího. Byl to krásný koncert. Cestou domů, v údolí mlhosnící řeky Jihlavy, byli jsme odměněni usínajícími nebesy.

Pomalu se loučím se severní Moravou. Já, stěhovavý pták původem z Prahy, který zde strávil 22 let a teď doufá, že najde domov na milované Vysočině. Vedení školy, kde jsem působila hodně dlouho, mi umožnilo rozloučit se výstavou fotek ve zdejší galerii. Výstava začínala trochu symbolicky u těžních věží, odkališť a červánků nad třebovickou elektrárnou, ale také v Poodří a na Rezavce, kam jsem často prchala před ruchem a puchem velkoměsta, neboť i na Ostravsku lze ještě najít kousek opravdové a liduprázdné přírody. Jen musíte vědět kde. Následovalo putování po mnoha dalších místech, na něž se stále vracím a snad ještě dlouho vracet budu. Osoblažsko, Libavá, Orlické hory, Českolipsko, Novohradské hory… Po místech vyrvaných z kořenů, přesto – anebo možná právě proto – tak působivých. A závěr opět symbolický – na Vysočině. Tasovský kostel, nekonečné obzory, nenapodobitelné západy slunce. Cáry mlhy stoupající z lesů a z údolí. Teď už vím, kde vznikly všechny pohádky začínající slovy: „za devatero horami a devatero řekami…“

V dennodenní záplavě esoterického braku, samozvaných léčitelů a neukotvených lidských údělů je Anička Tomanová skutečným protipólem obdarování a vztahu člověka k milosrdnému Bohu. O to víc, že tahle prostá venkovanka narozená v podhůří Orlických hor neměla žádné vzdělání a její duše ve stigmatizovaném těle byla pokornou a plně rozkvetlou zahradou plnou zázraků a plodů. Nově zbudovaná Křížová cesta Uzdravení Vás zve na setkání s Aničkou a se svým nitrem. Náš koncert bude doplněn povídáním o přesahu života téhle nevšední ženy. Chtěl bych na tomto místě poděkovat všem dárcům, 180.000,- Kč je uloženo v pokladnici nebeské. Oldovi, nositeli myšlenky, patří poděkování největší. Za tisíce neviditelných maličkostí.