JAN ZAHRADNÍČEK JE STÁLE PŘEHLÍŽENÝM ČESKÝM BÁSNÍKEM. PROČ?

Nemyslím si, že by Jan Zahradníček byl přehlíženým básníkem. Je respektovaný a tak tomu bylo i za jeho života. Jeho vrcholné dílo ZNAMENÍ MOCI bylo jasným adeptem na Nobelovu cenu za literaturu. Spíše se porouchalo soukolí dějin, v němž Zahradníček žil, když byl na vrcholu svých tvůrčích sil. V době normalizace pro změnu bylo nemyslitelné, aby taková duše „promlouvala“ k masám. V polistopadové éře jeho slova naplněná hledáním niterné svobody  jako by uzavírala kruh slepé ulice blahobytu a požitkářství. Jan Zahradníček není zábavné či kratochvilné čtení pro vzorek většinové společnosti. To ovšem neznamená, že nevystoupal na hodně vysokou horu.

KDY JSTE SE SETKAL S JEHO POEZIÍ? PŘI JAKÉ PŘÍLEŽITOSTI?

Vysočina ukrývá nezodpovězenou otázku, proč se v jednu chvíli setkali na malém venkovském prostoru v takové míře a hloubce, řekněme zakladatelé české moderní literatury. Josef Florian, Jakub Deml, Otokar Březina, Anna Pammrová, Bohuslav Reynek, Jan Dokulil, Antonín Sova. A to je jen drobný výčet. Nejinak tomu bylo v hudbě (Mahler, Martinů), či ve výtvarném umění. Žít v prostoru Vysočiny a mít oním směrem otevřené srdce znamená chodit po stejných cestách a vidět zapadat totéž slunce. Setkání s Janem Zahradníčkem bylo tedy neodvratné.

ČÍM SE VÁS JEHO TVORBA DOTKLA? V ČEM JE JINÁ V POROVNÁNÍ S DALŠÍMI ČESKÝMI BÁSNÍKY?

Jan Zahradníček (a není jediný) vše, co napsal, prožil. Posledních deset roků jeho života byla skutečná Kalvárie. Zinscenovaný proces s tzv. zelenou internacionálou, devět roků kriminálu, zrada od mnohých blízkých „také básníků“, kteří šli krvavému bolševickému režimu na ruku, smrt dcer Zdislávky a Klárky, vědomí, že jeho blízcí kvůli němu žijí v lidsky nedůstojných podmínkách. V součtu s podlomeným zdravím je s údivem, že Jan Zahradníček pod svým křížem neklesl.

V čem je jeho tvorba jiná? Je plná skutečně živé víry v Boha a obdivu ke stvoření. Nehraje si s formou, ale jde k obsahu. Je to vizionářské dílo, které si dokáže dát do souvislostí mechanismy moci v nadčasových kontextech vývoje společnosti. Jan Zahradníček svoje slova podepsal svým životem.

JE JEHO POEZIE SLOŽITÁ NA ZHUDEBNĚNÍ? POKUD ANO, TAK V ČEM?

Jan Zahradníček pracuje převážně s volným rýmem. To samo o sobě není jednoduché vykročení směrem k písni, která má svoje zákonité fráze, doby a růst. Protože nejsem školený skladatel, vsadil jsem na náladu a souznění s básní. Písně na CD jsou tedy s nadsázkou naše společné dílo s Janem Zahradníčkem.

KTEROU JEHO BÁSEŇ A PROČ MÁTE NEJRADĚJI?

Epitaf. Je to jedna z posledních básní, které Zahradníček po svém návratu z mírovské věznice napsal, nevěda, že mu zbývají poslední tři měsíce života. „Živote můj, jediný, tento a ne jiný…“ Každý z nás, běžných smrtelníků, by nad takovým údělem života ronil slzy. Básník, otec od rodiny, milující manžel a mukl v jedné osobě má o smyslu svého žití jasno.

PODLE ČEHO JSTE VYBÍRAL JEDNOTLIVÉ BÁSNĚ PRO ZHUDEBNĚNÍ?

Zaujalo mě právě ono období, kdy byl Jan Zahradníček vězněn. Vybíral jsem ze sbírek Dům strach a Čtyři léta. Je to takový vnitřní dialog neprávem vězněného člověka s domovem a svými blízkými. Jsem v němém úžasu nad velikostí Zahradníčkovy lásky k ženě Marii. V kontextu soudobých rozpadajících se vztahů, kdy stačí sebemenší překážka či naopak výhoda, je s podivem, že dálka a čas pro ně nebyly měrnou hodnotou lásky.

MÁTE NĚJAKÝ PRAVIDELNÝ RITUÁL, JÍMŽ SI PŘIPOMÍNÁTE VÝROČÍ BÁSNÍKŮ, KTERÉ JSTE ZHUDEBNILI?

Není v tom nic pravidelného, ale kdykoliv můžu, zajdu na hrob, k domu, do míst, která jsou těmito osobnostmi prozářena. Je zvláštní, že vždy tu na mě čeká nějaký vzkaz nebo prožitek. Když jsme s kapelou cestovali první večer do třebíčského studia natáčet, nedaleko Vlčatína, kde Jan Zahradníček odevzdal duši nebesům, bylo nebe dramaticky krvavé. Bezpečně jsem věděl, že na tohle dílko nebudeme sami.

ZAHRADNÍČEK PSAL I V KRIMINÁLE. TUŽKU A PAPÍR MU TAM PROPAŠOVAL BACHAŘ. CO JE PODLE VÁS V JEHO ŽIVOTĚ NEJZÁSADNĚJŠÍ ŽIVOTNÍ ZKUŠENOST, KTERÁ SE OTISKLA DO JEHO TVORBY?

Jaká byla nejzásadnější hybná zkušenost Zahradníčkova celoživotního díla, se můžeme jen domnívat, nebo vyčíst mezi řádky. Vlastně je dobře, že se jen v domněnkách zjevuje, co utajeno.

Již zmíněná sbírka Čtyři léta, jsou převážně básně, které Jan Zahradníček nosil ve svojí hlavě při pobytu v mírovské věznici. Knižně tenhle soubor vyšel v roce 1968, v době krátkého uvolnění, osm roků po básníkově smrti. To, že se v archivu pardubické STB v roce 2009 našel totožný rukopis se sbírkou Dům strach a v březnu 2016 v leopoldovském vězeňském archivu rukopis „mírovských“ básní, je velkým badatelským zázrakem. Tato událost poukazuje na smysl dalšího hledání pozůstalostí a korespondence. A to nejen u Jana Zahradníčka. Fotokopie nalezeného sešitku z Mírova je součástí bookletu CD zhudebněných básní.

V BOOKLETU DESKY, KTERÁ VYCHÁZÍ ZE ZHUDEBNĚNÝCH ZAHRADNÍČKOVÝCH BÁSNÍ, PÍŠETE: “JE ZTĚLESNĚNÁ DUŠE, KTEROU DARUJÍ NEBESA ZEMI JEDNOU ZA ČAS JAKO REFLEXI DOBY.” JAK JSTE TO MYSLEL?

Na divadle světa se nic nemění a stěží tomu bude jinak. Životy nás všech jsou jen rozhodnutím, zdali se staneme Pilátem, Veronikou, Jidášem, Marií Magdalskou, římským setníkem nebo vojákem Longinem. A právě proto se potřebujeme čas od času setkat s tak velikou duší, jakou Zahradníčkova bezesporu je, abychom si ujasnili, že projít tohle údolí bychom se měli pokusit se ctí. Alespoň tak, jak nám naše možnosti a nastavení dovolují.

TVRDÍTE: „DOTKNOUT SE ZAHRADNÍČKOVA DÍLA A NEBÝT PROMĚNĚN JE TÉMĚŘ NEMOŽNÉ.” V ČEM PROMĚNILO VÁS?

Jan Zahradníček si ve zlomových chvílích života uvědomoval, jakou cenu má víra v Boha. Je docela možné, že dnes tu v celé své velikosti stojí před námi Zahradníček genius. Ale mohl to také třeba být Zahradníček sebevrah. Nebo bezejmenný proplouvač stokou fekálií, kterou nastupující bolševická krutovláda bezesporu byla. Ano. Chtěl bych se vždy obracet ke Světlu.

POEZIE JE KRAJINA, VE KTERÉ SE NE KAŽDÝ DOKÁŽE ORIENTOVAT. CO JSTE V TEXTECH NAŠEL VY?

Rozhodně sám sebe nepovažuji za člověka zorientovaného v poezii. To jsou jiná jména, jiné tváře. Údiv je to pravé slovo, které mě k poezii váže. Jak se to stane, že některá duše dokáže hovořit nadčasovým jazykem, dát věcem tisícero jmen, udeřit na pomyslnou hlavičku hřebíku? Od jisté doby čtu již jen poezii. Je v ní na malém prostoru vměstnáno veškeré hemžení pod sluncem.

VAŠE KAPELA LISTOVĚJ NOVOU DESKU PŘEDSTAVUJE NA KONCERTECH. JAKÉ NEJBLIŽŠÍ VÁS ČEKAJÍ?

Především je nutné jmenovitě poděkovat všem, kdo se na vzniku CD zhudebněných básní Jana Zahradníčka podíleli. Kláře Zahradníčkové za poskytnutí autorských práv, mistru zvuku Pavlu Dočkalovi, grafičce Vendule Němcové, výtvarnici Heleně Pražákové, básníku Davidu Bátorovi, farářce církve evangelické Markétě Slámové coby recitátorce, trumpetistovi Vratislavu Tauberovi jako hostu. Nejvíce však děkuji svým milým spoluhráčům z kapely Markétě Štouračové a Aleši Tomkovi, s nimiž jsme všechny naše dary pozvedali, mnohdy těžce, ze země.

Veškeré informace o dění v kapele a termíny koncertů lze nalézt na www.listovej.cz

Nejbližší koncert je v kapli sv. Anny u Pohledu nedaleko Havlíčkova Brodu v neděli 14. srpna v 16 hodin. Je to zároveň benefiční koncert na opravu varhan této historické kaple se zázračnou léčivou studánkou.

JAKÉHO DALŠÍHO BÁSNÍKA SE CHYSTÁTE ZHUDEBNIT?

Nebudu zastírat, že zhudebňování básní je krásné dobrodružství, krásná práce, kdy muzikant pomyslně vstupuje do duše básníka, do jeho životní poutě. Výzva jménem Otokar Březina či Bohuslav Reynek je lákavá. Je ovšem nutné zhmotňovat především vlastní nitro. A to po tak vysoce nastavené laťce, jakou jsou verše Jana Zahradníčka, bude zase po čase velmi tvrdý oříšek.