hudba z Vysočiny
Holosečně mýtit zralé porosty listnatého lesa, zásoby 600 m3/ha a více, nad souvislou přirozenou obnovou buku, se může zdát v přívalu zákonných vyhlášek a termínů „zajištěných kultur“ nedostižitelným snem většiny provozních lesníků. Kdyby se navíc psal např. rok 1900, byla by tahle činnost minimálně adeptem na uložení pamětního kamene se jmény lesních hospodářů.
Potíž je v tom, že na rubu antropologie lidského činění nám příroda ukázala zdvižený prst v podobě klimatických výkyvů a z nich pramenících rozpadů kulturních lesů. Popírat skutečnost zabetonované půdy, ropného blahobytu a poškozené krajiny může už jen člověk tvrdé šíje.
Pěstitelé lesů mající za sebou kalamitu tisíciletí (např. na Vysočině) v sobě nosí stigma bezmoci a emočního vypětí. Avšak také ohromující obdiv k tvůrčí síle přírody, která je vždy půl kroku před lidským činěním a tím pádem vzorem hodným následování.
V oprávněných obavách přírodosenzitivního vzorku obyvatelstva žijícího v dosahu Ždánického lesa tedy logicky rezonují otázky. Nemůže postihnout plošný rozpad lesů i zdánlivě bezpečné listnaté hospodářství? Je plošné odkacování bukového náletu, jako stinného specialisty, tím pravým hospodářským modelem? Jsou v lesích zohledňována rizika klimatických změn? Reaguje současný model hospodaření na nutnost „volné ruky“ přírodních procesů, jako odpovědi na nejasnou budoucnost lesů?
Přirozený les středomoravských Karpat by se obnovoval tzv. světelnou šachtou. Tedy kombinací dřevokazného a mechanického poškození jedinců, či malých skupin lesa. Postupně dožívající jedinci by na sebe vázali biodiverzitu mechů, lišejníků, hub, hmyzu a hnízdních možností ptactva. Pozvolně odumírající a rozpadající se stromy by mechanicky prováděly autoredukci a výškovou rozrůzněnost nově přirozeně vznikajících skupin listnatého lesa.
V závislosti na stanovišti a zdravotním stavu bioskupiny by se na rychleji rozpadajících se plochách prosazoval světlomilnější dub, třešeň, lípa a také cenný jeřáb břek, který je dostatečnou populací ve Ždánickém lese pomístně přítomen.
V nižších vegetačních stupních a na sprašových půdách typu C je nutné již dnes, přes stoletý zápas lesnictva s tímto tvarem lesa, vnímat habrodubovou pařezinu jako nejekonomičtější a nejbiologičtější způsob hospodaření, splňující všechny limity tzv. předběžné opatrnosti. Prokazatelná degradace půd a stav bylinného patra pod porosty akátu ukazují, že tahle cesta je slepá.
Bylo by velikým omylem nařknout generace pěstitelů Ždánického lesa ze špatného nakládání s lesem. Již vyloučení smrku ze živných stanovišť nižších poloh a nasměrování hospodářských cílů k pěstování cenných listnáčů, bylo nadčasovým rozhodnutím, díky němuž se hustě osídlené jihomoravské úvaly nejspíš nepotýkají se vznikající stepí.
Co ovšem vyžaduje posun v myšlení, je vědomí, že buk nelze pěstovat holou sečí, byť v dobré víře odkácování tolik žádané přirozené obnovy. Buk, který je lesnickým výzkumem považován za dalšího možného adepta na plošný rozpad, nelze zdravotně stresovat necyklickým pěstováním.
Okamžité odkácení vede ke:
Je tedy otázkou, zdali mnohdy bouřlivá komunikace samospráv, občanů majících obavy o svoji domovinu, lesníků konvenčních a přírodě blízkých, není tím ozdravným procesem, jehož výsledkem by mohl být nový rukopis pěstování Ždánického lesa s posunem k přírodě blízkým, bezpečným, nepasečným postupům. Po vzoru přírodních lesů, pěstovaných těžbou jednotlivých stromů či malých skupin lesa, s ponechání habitatových stromů z pamětí k dožití. K ukládání uhlíku a ochraně biodiverzity je ČR smluvně zavázána. LČR, jako současně hospodařící subjekt ve zmíněných lesích, se ústy svého ředitele k tomuto závazku přihlásily.
Jiří Nohel
© 2017 - 2024 ListovějPřihlásit