Nebylo chvíle, kdy by oblohu neprotnul blesk. Sršení světla dělalo z noční bouřky dramatickou kulisu. Bylo to prapodivné, ničící živel bez jediného hromu. Za dva dny jsme se dočetli, že jsme prožili irskou bouři. Dva až tři tisíce blesků za jednu minutu, my s Pavlínou sami ve stanu kousek od Jiřické vodní klauzy.

   Její ruka přeťala můj hluboký spánek. Nechali jsme všechny věci napospas tomu běsnění a sršící nocí se ve zvedajícím vichru vydali autem úzkou silničkou na Pohoří. V sakristii napůl rozbořeného kostela Panny Marie Dobré rady jsme našli útočiště. Jiskřící irská bouře na samé hranici Rakouska a Čech nepřetržitě vykreslovala interiér presbytáře jako dramatický film apokalypsy. Začal jsem zpívat. Alikvóty polorozbořeného kostela nacházely nabídnuté tóny a chvílemi se prolínaly do sborového hlasu. Ta blízká žena mě držela prokřehlou rukou strachu, uprostřed hor, dvanáct kilometrů od nejbližší české vsi. Daroval jsem jí zbytek lidského tepla a nejistou náruč ochrany.

   Bylo po čtvrté hodině ranní a bouře jakoby seděla nad námi a nechtěla odejít. Vstupoval do nás chlad a únava. Už jen myšlenky, údiv a posvátnost místa nás držely na hranici mezi spánkem a bděním.

   Procitli jsme do vyčištěného rána. Mohutný jelen, jako vtělenost světce, přešel těsně před přídí vozu. Byl čas jiskrnosti, lesy byly probuzené. Prameništní louky vydechovaly úzkost bouřlivé noci. Nahá těla konejšila ledová voda plavební zdrže. Pařez smýceného stromu nabídl slavnostní hostinu pečeného chleba na ohni, sardinek a roztaveného sýru.

   Ten den byl plný zázraků a dobrých rad. Potoky zpívaly kalné alikvóty tónů, ze skalního vrcholu Myslivny byly na dotek Alpy. V dobrovodském kostele našli jsme na stěně latinský nápis, Růže tajemná.