Rozetnuté srdce večera

na modravé oponě předjaří

ovečky rodí se

do slaměného obětí

v příkrém běhu nebeského orloje

pupeny probouzejí se

skrz mrazivé noci

zadýchané střepy loňského života

na skleněné zemi.

Chuť přemrzlého ovoce

proklestil lednový mráz

větve jsou učesané kadeře ženy

kterou má smysl milovat

vstupovat do lůna koruny

kde nevýslovná slast

probíjí v každém doteku kmene

rány prosakují z ňader květenství

ze zoraných břich matek.

Zase ta opojnost

pohnout měkkou zemí

opustit vše zetlelé

otevřít půdu nové úrodě

nedočkavě štědré sestře

s níž neoddělné pojí pouto

jako nit napříč lopotícími se

stírajícími pot žně

lehce úzkostné naděje.

Vítr se ohnal

zpřetrhal hnilobu kořenů

co nebylo spojeno

vzalo za své

rozměr nového života

přichází na svět

úzkou šachtou světla

křestní vodou jarního deště

rozťatým nebem podvečera.