Řekl mi bratr v Kristu.

K čemu ty obrázky svatých

kříže, lidová zbožnost

legenda o panence z Betléma?

Máš pravdu bratře,

ale upři svůj pohled na porno,

nebo na tvář Neposkvrněné.

Ta chvíle nebude bez účinku.

Potom jsme šli každý svojí cestou.

Na dohled od řeky stál kříž s pohaslým tělem.

Z probodeného boku pramenilo světlo.

Omýval jsem si tou drahocennou rosou oči.

Nebýt krve, vody, toho světla

moje vnímání by bylo jiné.

Byl jsem proměněn.

Na krátkou chvíli, avšak proměněn.

Pod obrazem krásné ženy stříbrných vlasů

v dobrovodském kostele Marie těšitelky

utonul jsem v nekončícím čase slz.

Ani bolestných, ani sebelítostných.

Z nejhlubších zákoutí duše

odtékal kal, křivda a zranění

nasbírané do Této chvíle.

Rozlomila se mříž mého žaláře.

Řekl pak kdosi. Emoce!

Pouhé hnutí rozbolavělé duše.

Přijal bych to tak, kdyby mě Panna Maria

krůček po krůčku nepřivedla k tichému hlasu.

Už nikdy jsem nepoznal samotu.

Vše neunesitelné, přijal ten tichý hlas na svá ramena.

Od té chvíle si omývám oči rosou

pramenící z probodeného boku.

Řekl mi bratr v Kristu.

K čemu vše toto nepodstatné?

Odvětil jsem. Vlastní někdo pravou cestu?

Jestli ano, ať po ní přivede ostatní.