Na vrstevnicové cestě nad žofínským pralesem

v míjivých průhledech vylámaných smrčin

dvě stě roků a víc nazpět

v tuto chvíli, objímán pažemi

vdechuji minulost nepomíjivosti.

Spojen se zemí do samého nitra

ve výsostném pocitu nicotnosti

letící modř nad rozcuchanými hlavami

věčně zelených tišin

šumících v čase, který nikdo nespočítá.

Prsty dotkly se kmene cudné ženy

lišejníkem pokrytý smutek země

cítím v neznatelném vzrušení srdce

součást osudů kráčejících po rozličných cestách

vody, která vyvěrá ze žil těla.

Vlahý výdech zetlelých kmenů

jako konec vlastního života

než rozpadnou se náhrobky vývratišť

v zapomenutém hlomozu vichrů

zmítajících těl přestárlých bučin.

Vejdeš a vyjdeš ze sebe jiná bytosti

proměněné hladovějí oči rysa

toužící chlemtat rudou krev podzimu

vstupujících mlh do chrámů

s klenbou tak nekonečnou

že natahuješ ruce k toužebnému poznání.

Všeobjímající paměti mlčící

ve zkamenělých dřevech zvrásnělé hlíny

odkvetlých devětsilů bez síly jar

oddychujících v útrobách země.

Mořští orli z moří lesů písčitých luhů

stoupají nad dolním hvozdem do výšin

stírajíce hranice nebe a světa

nerozpoznávajíc nedůležitost ohraničení.

Z pod hory Vysoké hojnost vody

sytící vyprahlé kroky času a hemžení

Buquoyským chodníčkem lovčích psů

v záplavě rozrůzněnosti chránící před zkázou

oázou vědomí přítomnosti neporušena

sestupuji do míst, kde mě les přijal za syna.

Vešel jsem a vyšel duší nemající věk

strom nevměstnající se do přežitých systémů

neuspořádaný perfekcionistickým řádem

přírody moudré tak, že narodí se to a tolik

čemu teprve bude se připravovat žír.

Zdá se to nemožné jako že Bůh je nad námi

v našem povzdechu na zemi

o němž rozhodují půlstupně vyprahlosti

na vrstevnicových cestách v průhledech zkázy

znovu přichystaná slavnost zasvěcení životu.