Břízy, je mi tak těžko přiložit ostří k vašemu kmeni. I když je někdy nutné uvolnit prostor novému životu, zápasím s nespočtem důvodů. Ohlížím se, aby se snad nenašel svědek mého provinění. Bělostně krvácím v poslední chvíli vašeho života, ještě než dopadnete na spící zem, ve švihu nicotných vteřin odevzdáte lesu miliony semen, jako starostlivé matky.

Bledý řez je potřísněný životem, bijící srdce ve výčitkách, z nichž není cesty zpátky. Zánik a zrod. Nesmiřitelný řád z něhož se vše živé snaží vyvázat. A přitom hloubku každého stvoření zaplňuje očekáváné prozření. Vysvobozující chvíle, ve které život přejde na druhý břeh.

Je mi tak těžko rozhodovat o vašem času, sestry bělostné. Neodvažuji se připravit vás o zvonkohraní ledu na kadeřích větví. O chvíli, kdy pro samý podzim není nic. Těžké mlhavé dveře uvěznily lidské běsnění a zemi vysvobodil pokoj. Jak tomu ve zdáních bývá u ronovských rybníků.

Úporné koberce lesní třtiny protkáváte nití zlatožluté barvy, jako prosté roucho Jana Křtitele. Jako rozvinuté plátno před monstrancí svítání, vyzdobené rosou a krajkovím babího léta. K úlevě nejistoty ustoupila bolest zániku novému životu.

Ó, vy krásné ženy, dívky a mlčící stařeny. Ukrýváte v sobě to, co ženu udělalo ženou. Nelze se za vámi žádostivě neohlédnout, nerozvázat předivo představ. Váš šat vyzdobený tisícem sněžných penízků na pozadí modravého plátna slunovratového nebe, vyšila prostá dívka navštívená nebeským andělem. Její nitro se zachvělo darem skutečného drahokamu.

Nedočkavý únor přešel do znamení vašeho jména. Směšná, zelená ouška rozvíjejících se listů, naslouchají uragánu přicházejícího jara.