Byly to divné časy. Stačilo projít kolem trafiky anebo černobílého televizoru a pořád to stejné drama. Ruský prezident se srostlým obočím sestupuje po schodech Aeroflotu a bez varování boří jazyk do úst tehdejšího obyvatele Hradčan. Pobuřovalo mě to k nechutenství. Bylo mi čtrnáct. Svět se ještě nehemžil genderovými průzkumníky a jediné ženy, které jsem té doby líbal, byly máma a teta Lída.

Ještě horší snad na tom byla skutečnost tleskajících podržtašků a fízlů, kteří za přihlížení této zvrhlosti brali prémie a klíče od závětrnějších kanclů. Jak říkám, bylo to drama. Nedalo se rozlišit, kdo co jak myslí. Do jaké míry má záda ohnutá ze strachu nebo z nedostatku rybího tuku.

Ale o tom nechci mluvit, i když pro nadpoloviční většinu současného obyvatelstva je stále hodna obdivu fronta na maso, pomeranč o vánocích, na hajzlu rozstříhané Rudé Právo, vložky ze starého trička, Saskie Burešová, spartakiáda a hospody zavřené v policejní hodinu.

Občas se někdo zbláznil v televizi a silvestrovské einkesselbuntes dosáhlo apokalyptických rozměrů. Občas někdo zešílel v elektrárně a za měsíc byly čekárny gynekologií plné zvracejících manželek a nezletilých dívek. Husákova sídliště, Štrougalovy prolézačky. Ale o tom nemá smysl mluvit.

V zahrádkářské kolonii za vsí, kde jsem přežíval přicházející pubertu, měli chatku na kbelík a motyku prarodiče Bohdanky. Byla o rok starší. V tom zahradním vězení musela dokola okopávat již okopanou zeleninu. Bylo to k zbláznění. V prostoru někde mezi očima a koleny zuřila bouře. Hlava byla odpojena, střed těla úpěl na plné otáčky, nohy se podlamovaly. Zakázané jablko onoho zahrádkářského ráje mi nedávalo spát. Až jednou. Utrhnul jsem z odrůdy panenské české. Stal jsem se ovocnářem, ač cesta nebyla až tak přímočará.

Bohdanka nebo Kudlanka, přicházela další jména a tváře. Jenže život beatnika na samotném vrcholu normalizace postrádal patřičné image. Na tržišti lásky byli rozebíráni metrosexuální synáčci úspěšných otců, mající v peněžence vedle Žižky svazeček bonů.

Do mého života vtrhlo Blues. Pivo, touha vlastnit nakřáplou kytaru značky Fender, podzemní jízdy, Několik vět a hlavně neustálé předstírání rovnocenného intelektu samizdatových autorů. Na co nestačila hlava, stačily vlasy.

Nějaký rok to trvá, než vás začne unavovat neustálé hořekování mániček, že nic nemá cenu. Že zítra bude válka a Hendrix stejně nepřijede zahrát k nám do vsi.

Z doživotního žvatlání  o svobodě mně pro nastalý čas osvobodila majestátnost hor. První kopec, první západ slunce, boty rozšlapují třpytící se svor z vyvěrajících vlásečnic řek. Noční procitnutí na holé zemi. Ze samotného jádra vesmíru vytékalo mléko hvězd a laskavý pokoj. Ach Bože, to byla hudba. Příval čistoty a zklidnění trpících myšlenek. Zavřel jsem dveře hospod, ústa pivních filozofů, pozérství hochštaplerů označil značkou „Slepá ulice“.

Les mě nechal nahlédnout do nedohledné studny poznání. Vše, co se děje na zemi, zjeveno je v životě lesa.

Je to krásný čas. Tajemství přírody mísí se s tajemstvím slov a hudby. Funguje to ve všech směrech. Horizontálně, vertikálně, hmatatelně, imaginárně. Jak libo.

Kromě prvních bolestí těla, dávajících o sobě vědět, se duše zpravidla rychle hojí, vědouc, že vše pod sluncem je jen slzavé cvičiště. Trny ponížení a neodpuštění hnisají rychle do podoby malých jizev. Ženy dál obchodují s něhou, muži s akciemi. Břicho ovšem zatahovat nebudu.

Nyní, kdy vkrádá se do dveří čas, letící bez slitování strmě dolů, většinou si nestěžuju. Tomuhle světu nerozumím a nevím o ničem, za čím bych se měl hnát.

I když jsem si zatím nekoupil hrob, alespoň jsem udělal s kamarádem saniťákem dohodu o smlouvě budoucí, prasklé kolo sanitky na kamenité cestě k hájence. Pacienta jsme přivezli v polotuhé podobě.

Zvětšil se tím prostor ve smrtelné agónii vyrýt nehty na kůži země vzkaz. Byly to divné časy.

Potom bych s vírou chtěl prorůst do věčnosti. Tam očekávám opravdovou svobodu, nakřáplé blues, zahrádkářskou kolonii panenských jabloní.