Ještě než zmizí poslední jedle, a ony zmizí, i když mi to nevěříte, chodím si za nimi povídat. Ač se všeobecně říká, že stromůn je řeč zapovězena, nenašel jsem důvěrnějšího přítele či přítelkyni.

Řeč jedlí je řečí starého moudrého člověka. Není to křik osikového listí před bezvýznamnou jarní bouřkou. Není to ani kvetoucí hlas lip ve svažitých javořinách. Jedle mluví slovem lásky, kterou nelze dostat z těla. Jazykem dějin a prožitků. Je vážná, vznešená. Hluboce moudrá, zakořeněná v rodné hroudě.

Nalezl jsem mnoho jedlí. Beskydské, šumavské, karpatské, jesenické, novohradské, vysočinské. V pohledu každé z krajin byly to prvé, co oči hledaly. Čapí hnízda roztřepených korun nad stejnověkou monotónností kulturních lesů. Hlubokém větvení sivých kmenů. Je to jako když  jakýsi nedospělec divočiny v nás vystoupí v cizím městě z vlaku, uvidí nejkrásnější ženu toho města a navždy se tyhle věci propojí.

Mojí mámě voněly ruce jedlovým chvojím. O dušičkách a adventu dělala celé vsi smuteční kytky. Protože si neuměla říct o peníze, dostala mzdou právě onu vůni kadidla a myrhy. Takhle si ji budu vždy pamatovat. Každým dotekem kmene podávám ruku živým, v nebeském království.

Chodí se k nim vyplakat, věčné dítě. Člověk musí plakat, rozpouštět vše špatné a nespravedlivé. Kdyby tak nečinil, nezbylo by, než sloužit krutosti. Rozhodl jsem se pro vonící náruč.

Proto je jisté, že každý člověk má svoji jedli. I když namítnete: „Lidí je více jako jedlí.“ Leč, možná je to tím, že už není lidí. A nalezne Boží syn jedle ve svých lesích, až pro nás přijde na tento svět?

Ještě než zmizí poslední jedle, a ony vážně zmizí, i když mi to zatím nevěříte, protože jsou stromem pro tři životy lidské a dva životy lesa, nepozorovaně je zabije holoseč a očividně betonová vyprahlost. Jejich potomky sežerou nenasytné řezáky a tíseň nemocné krajiny. Ještě než vše bude dokonáno, nepřestanu hledat svoji jedli vysoko nad monotónností bytí.