Když už jsem se odkopal, urovnám si s vámi, porušené ženy, mnoho věcí. A nebude to žádný láskyplný rozhovor. Genderově přijatelné řešení obcházející kolem plotu. Bude to křik, jako když Ježíš vyháněl směnárníky z chrámu. Odstřelený lom, drápání nehtů, nenávist v přítmí záchodků venkovské tancovačky. Ohavný jazyk zabíjející lásku muže, vršící se hnis na mokvající ráně. Halík versus Piťha. Tažný hřebec procházející kolem stáje pohublých klisen na ozdobu. Předjarní vichr vytlačující z lesů přebytky zimy. Bude to neochota sklánět se před tyranstvím intelektuální městské nudy v plodech již stokrát vytlučených snopů.

Neshodneme se, i kdyby existoval prostor pro společnou řeč. Ne snad proto, že bych vlastnil nějakou z univerzálních pravd. My se neshodneme, protože na cestě mezi námi leží stočená zmije. Vyjící vlci dávných temnot toužící chlemtat teplou krev, navzdory vašemu ženství vychladlému v líbeznu slovíčkaření. Definováním hranic přitažlivého a dovoleného.

Neshodneme se, protože to učiněné v nás, nepřijímá náhradou zradu identity. A to ne snad proto, že bych si troufnul cokoliv a kohokoliv soudit, či netoužil ulehčit těm, jímž kámen svazuje dech.

Zůstávám přízemním poněvadž jsem ze země vyšel a vracím se tam. Silnější ve mně probouzí se muž, čím křehčí a prozářenější je vyzařována ženskost. A klidně to řeknu (protože jsem se odkopal). Utrhnul jsem ženě vstavač na květnové louce a jiné pochválil nedělní oběd. Jinou pak mívám ve snech bolestných, aby mě jiná navštívila ve snu mučivém.

Zůstávám přízemním a napříč „přízemnosti sexizmu“ otevřu dveře, pomůžu v tíži, pochválím oděv, vyznám lásku. Budu se otáčet za pěknými zadky, i kdyby jste vydaly zákon zakazující nazývat prsa tím čím jsou. Nechám se klidně i zavřít, jen když budu slyšet teplý dech na své hrudi. Vyobcuji se ze stáda.

Vydám se na lov, přinesu maso a mléko, zorám pole, pokácím stromy, postavím dům. Udržím oheň, protnu hrdlo nebezpečí. Naše potomky přivedu tam, kde je pastva a zpívající potok.

Protože i Ježíš miloval ženy, nepřestanu v nich milovat stvořené. Jeho matka, ve vší lásce sňala zsinalé tělo z kříže. Marie Magdalská, u níž hasili chtíč všichni pokrytci města, přijata do Jeho srdce, umyla mu nohy potokem slz a otřela bohatou kadeří.

Co byste v takové chvíli udělaly vy, nedochůdčata sebehodnoty? Svolaly meeting? Přibíjely na kříž? Filozofovaly o hranicích lásky?

Ponižuje vás rodit a umýt talíř. Zde je tedy sekera a tamhle strom. Chopte se pluhu a obdařte zemi, jestli dokážete otočit řeku proti proudu. Zamražené spermie probudí chlad. Nečinnost nejistotu. Vratkost utonutí.

Jsme dluhem nepopsaný list čekající na krásu uvízlé dokonalosti vesmíru. Vnuknuté slovo holubice ducha. Jsme přizváni být ženou a mužem, ač vymačkal z nás olejný lis užitek suchopýru.