Od Lhotky pohlíželo jiskrné ráno k Tasovu, zalitému hustou mlhou vystupující z trhlin přítoků řeky Oslavy. Bylo to jiné. Všechny domy a kamenné stodoly pozřela neprůhledná šeď. Byla neděle, Boží hod vánoční. Nad mlhou plul kostel jako koráb na moři, větší a vznešenější, než je ve své všední vznešenosti. Stál jakoby na vysoké skále, ukotven v dějinách městyse, který, jako jemu podobná obydlí, nemá ve svém erbu jen pletichaření, závist a slaměné maloměšťáctví.

Tasov je křižovatkou cest. Někam nebo nikam. Výš nebo hlouběji. Proměnit se, zůstat neproměněn. Lze se odtud vydat cestou na Vaneč, do Budišova, na Lhotku, nebo do Heřmanic. Sednout do kostelní lavice vedle pátera Demla, v Komárovech potkat stín Otokara Březiny. Suchomilné rostliny, ptáky a polní zvěř laskavější lidských bytostí. Jana Zahradníčka, Pavlu Kytlicovou, Rosu Marii Junovou, Josefa Floriana. Poutníci zde nacházejí to, čím bývají přitahováni. Setkáním s Duchem místa, promodlenost.

Před léty jsem usedl na schody tasovského kostela a prvně v životě spatřil Důstojného Pána. Nikdy do té doby by neprošlo takové oslovení dveřmi mých úst. Nutilo mě vidět kožené tváře bez lásky, soucitu a milosrdenství. Tedy přesně to, čím P. Kryl není, jak jsem se po dlouhá léta mohl mnohokrát přesvědčit.

Jeho meditativní hlas korespondoval s vizáží učence a umělce v jedné osobě. Tělo a duch byly v jednotě. Při jeho první promluvě jsem oněměl úžasem. Bělovousý kněz mluvil mnohovrstevnatým jazykem. Rozuměla mu lidová zbožnost stejně jako mystika. Umění stejně jako tradice. Propojovalo se vše se vším, tak jako řeku napájí prameny. Znalost reálného života nedělala z náboženství frašku cukru a biče.

Každé další nedělní ráno bylo oslavou vzkříšení a znovuzrození na pozadí přírodní architektury ráje.

Po čase, kdy ve mně slova P. Kryla přeorávala zažité vzorce, jsem se dozvěděl, že větší část života žil se ženou. Pochopil jsem, že hledím na kněze, který byl zavolán jménem a jeho odpovědí je obsah duše.

Pane faráři Kryle, děkuji Vám, že jsem se směl s Vámi v průsečíku Tasova setkat. Nosíte v srdci poklad, kterým sytíte hladové. Jste správcem bohatství, z jehož úroku jste zúrodnil tento kout Vysočiny. Ne pro odiv světa, ale pro věčnost.