Není mnoho míst, která by tak hmatatelně a plodně uzdravovala hluboké jizvy soužití Němců a Čechů. Unikátně opravená Tančírna v Račím údolí se stala duchovním centrem Rychlebských hor. Jejich pamětí. Obdivuhodné dílo je vkusným středobodem kultury uprostřed zachovalé přírody. O to cennější, že zde dostávají prostor i okrajové žánry, které jsou na jiných místech drceny pivním mainstreamem. Několik roků jsem v tomto kraji žil a plně pochopil vykořeněnost lidí bez zodpovědnosti k domovu a předkům. O to více děkuji za nevyslovitelný zážitek.

Stala jsem se obyvatelem Vysočiny. Můj téměř rok trvající sen došel uskutečnění. Děkuji těm, kteří mě k tomu inspirovali. Těm, kteří byli se mnou i při tomto „uvítacím ceremoniálu“. Kapele, jejíž písně jsem mohla doprovodit svými fotografiemi. Společně s návštěvníky jsme se tak alespoň virtuálně prošli po místech nejkrásnějších. Na ta místa se budu nyní často vracet. Přitáhla si mne. Mám je v srdci. A na mých toulkách (nejen) Vysočinou mi budou v srdci znít i písně Listověje …

Byli jsme mezi svými. Jedněmi ústy, jedním duchem. Pod bezručovským nebem, v kravařském kraji břidlice, ve všehomíru prosyceném řekou Moravicí. Básníci z hlubin těžili slova, okuje podvečera zjevovaly se v černé strusce mraků, dvojitá duha pramenila z Kalvárie v Hradci nad Moravicí. Byly to modlitby, písně které má smysl vyslovit. Ostrov uprostřed řeky, kde modloslužebníci rozličného kšeftu nenašli přístav. Nelze vyslovit, jen poděkovat.

Socioložka Hana Librová popisuje určitou tvář smutku, kterou nazývá ekologický žal. Tak asi s tímto pocitem jsem se vrátil z koncertu ve Křtinách. Místo a obecenstvo bylo vybranou společností. Netuctový pan farář, pár našich kamarádů, kolonie jiřiček, čítající přes tři stovky rodinných příslušníků, tak i nevšední návštěvnost byla pozoruhodná. Jen to, co se stalo s kdysi tichým koutem přírody v samotném lůně Moravského krasu, je k žalu. Motorky, buřty s cibulí a kolotoče. Jako by nás ta prázdnota měla nadobro pohltit. V tom čase k zalknutí, bez deště, bezvýchodnosti. Druhý den jsem nádavkem dopsal knížečku s názvem Povřísla. Zbývá ji jen vytisknout a dát do regálu mezi buřty s cibulí a umělohmotné trpaslíky.

Jako se nezavírá náruč milostivá, neměly by být zavřené kostely. Je potom smutné, kolik je prázdných “muzeí”, jen pro jakousi podivnou hmotnou úctu k obětišti. Poutníci žíznící po tichu a doteku pokoje nemají kde nabrat živé vody. Právě v Kadově u Miroslavi se otevřel kostel i pro ty, jež zde nemají celoživotně vysezený důlek a přišli poznat jejich dominantu obce. Kdoví, zdali si jednou pro vždy neodnesli i něco cennějšího. Byl to krásný koncert. Cestou domů, v údolí mlhosnící řeky Jihlavy, byli jsme odměněni usínajícími nebesy.