Našemu kamarádovi Davidu Bátorovi vyšla v těchto dnech v nakladatelství Sursum sbírka Darkovských Básní, napsaných v prostorách léčebného zařízení. Tichá bolest prostupuje slovy, rozum hledá smysl lidského utrpení, srdce snaží se uchopit význam. Plody Davidovy bolesti jsou samy básně a naopak. Další část časosběrného pořadu o naší kapele “Muž který sází stromy” pro Český rozhlas Dvojku je natočena. Tentokrát jsme zaseli myšlenky do jarní půdy.

Pro normalizační novorozence se stigmatem husákových dětí jsou některé věci a místa hodny zapomnění. O to víc, když jedinou koncepcí frustrovaného jedince je získat tzv. modrou knížku, mít dlouhé vlasy, dobře zazpívat blues, živit se desetistupňovým pivem a líbat holky stejného vyznání. O to větším překvapením je, když vás život zavane do vojenského prostředí, které již dávno není doménou tuposti a bezmoci. Kaple sv. Barbory v areálu vojenského útvaru v Hranicích na Moravě je tajemné místo. Trochu poznamenané kulturní bezcitností nedávné doby, ale zvláštní a krásné. Nám bylo ctí, stát u počátku její rekonstrukce. Přejeme kapli v Hranicích a vůbec všem vojákům, aby se stali světlem a ochránci pokoje. Děkujeme nezapomenutelnému vojenskému kaplanovi za lidské přijetí a nevšední zážitek.

Dobrovítov, vesnička s výmluvným názvem. Dobrovítov, jarní orseje a fialky přetékající z hrobů a kamenného zdiva kostelíka ze 13. století. Dobrovítov, lípy s rozepjatými pažemi u brány kostela. Dobrovítov, pohled na sněhobílou Sněžku a Polabí. Dobrovítov, čas, kdy jaro dává zemi sílu vzklíčit. Dobrovítov, alej červených dubů, otevřenými dveřmi kostela vstupující světlo, kos doprovázející naše písně hlasem nejkrásnějším. Dobrovítov, vědomí co je dobré. Dobrovítov, otevřená mysl a oči přítomných srdcí. Dobrovítov, nezapomenutelnost.

Finanční dary na zbudování Křížové cesty Uzdravení (na přímluvu Aničky Tomanové) u Osové Bítýšky překročily částku 100.000,- Kč. Chtěl bych všem dárcům ze srdce poděkovat. Za úmysl, za důvěru, za pomoc. Vše co učiníme se k nám vrátí. Nakladatelství Prostor vydalo před čtrnácti dny upozorněníhodnou knihu Aleše Palána s názvem Raději zešílet v divočině. Je to sonda do duše lidí potřebujících ke svému životu samotu. Samotu, v níž najdou sebe a zruší prázdnotu ve světě přeplněném různými vjemy.

V Odrách a v kraji řeky Moravice, dříme neurčitelná bezútěšnost. Je těžké říct, zdali je to dědictví sudetských bezpráví na Češích a na Němcích se všemi následujícími negativy. Nebo tomu přispívá atmosféra plošně rozpadlých lesů. Odpověď znají snad jen lidé v tomto kraji žijící. Dobré a hlavní ovšem je to, že obroda přichází zespod. V tomto případě od neobyčejně obyčejných lidí kolem ekologicky-vlastivědného centra, sídlících v bývalé šatlavě, odkud vzcházejí podněty a činnost směřující ke vztahu ke krajině. K domovu ukotvenému v pevných kořenech.