Ve věži poličského kostela je něco jako primitivní výtah. Ruční vrátek, jímž rodina Martinů, žijící v prosté místnosti pod samotným vrcholem věže, přemisťovala to nejnutnější ke svému životu (např. nahoru seno pro kozu před sežráním a potom zase dolů “seno” po sežrání). Město Polička kdysi do základů vyhořelo a tak si platilo požárního hlídače. Možná ty pohledy směrem k mlhavé Vysočině, zvoucí tajemství zelených dálek byly tím, co v Bohuslavu Martinů zažehlo tvůrčí oheň. Domov, k němuž se světoznámý hudební skladatel vždy hlásil. Děkujeme za veliký zážitek a přijetí.

Ten den přiletěli skřivani. Čejky byly ještě ostýchavé. Vítr syrový, voda smaragdová, nebe otvírala okna věčných světů. Putovali jsme k hrobům našich bratří, četli jim z jejich očí, knih a údělů. Měli jsme spoustu času. Na sebe, na slova, na překotnost jara. Nic v nás nebolelo, jen běžná bolest světa. Jen pocit že jsme tak blízko a nemůže si patřit do očí. Slova jsou oči duše. Činy plodem rajského stromu. Děkujme ještě dlouho za tento den.

Tu a tam pastýř s holí poodejde stranou. Básně jsou ovečky, které nejdříve nutno vytrhnout z paží hlohů a šípků. Zranit se přitom o bolest.

Tma nenávisti vzniká na hraně světla druhého člověka. Jiná tvář strachu nahoty. Přiznání si vlastního limitu. Pod silou zážitku vracím se často do Číhoště, kde jsme měli tu čest odehrát koncert. Toufarův hrob v kryptě kostela, fara, v níž žil, ale i dochované relikvie jeho života, jsou pro mě pramenem síly, z níž dodnes čerpám. Mrazivé ráno umocňovalo pocity běsnění odvázané zrůdy komunismu. Myšlenky na bezmocné, zmrzlé, hladové a trpící za naši svobodu, která nám uniká v totalitě konzumu. Děkujeme za vlídné přijetí a pohostinnost.

Za Osovou Bítýškou, v polích za třídvorskou alejí, vzniká v těchto dnech z víry a práce dobrodinců nový středobod v krajině. Prosté dílo, čtrnáct výjevů křížové cesty brněnských výtvarníků Petra Veselého a jeho dcery Marie Kapounové, zasazených do kamenných stél. Kříž jako upomínka naší naděje – to vše v kulisách starých lip, borovic a bříz. Síla místa k tomu všemu jakoby dávno připraveného, nabízející setkání se svým nitrem, odleskem stvořitele a přímluvkyní za uzdravení duše, těla a národa, stigmatizovanou Aničkou Tomanovou. Chudou dívkou z podhůří Orlických hor, obdarovanou schopnostmi brát bolesti druhých na sebe, jak za svého života, tak i po něm, jíž bychom na tomto místě rádi projevili nemálo vděčnosti. Chcete-li společně s námi zanechat budoucím generacím místo k usebrání, máte s laskavým poděkováním možnost formou transparentního účtu 3108105043/0800, který zanikne 20. května 2018 v 15 hodin na letniční neděli v den vysvěcení křížové cesty. Berte toto psaní též jako pozvánku k slavnostnímu vysvěcení a předání křížové cesty Bohu a krajině. Seznam dárců a vyúčtování nutných výdajů bude formou výpisu z účtu k dispozici u P. Jiřího Jeniše – faráře v Osové Bítýšce nebo na vývěsce kostela. S úctou za všechny, kdo přispívají modlitbou, radou, darem či rukou pomocnou Oldřich Machát, Jiří Jeniš, Jiří Nohel.