Pastviny a lesy kolem sv. Stanislávka navštívil první skutečně podzimní den. Žalozpěvná mlha uléhala do kopců, drobně pršelo, byl klid a bezčasí. Přesně ta chvíle, kdy po sklizni přichází čas usebrání. Jako bychom nesli poselství překotně odcházejících časů, najednou jsme byli skutečnými venkovskými muzikanty, hrajícími pro radost, pro obdiv ke všemu, co pramení ze stvoření. Otevřená srdce byla nám velikou odměnou. Spontánní potlesk ve stoje, který jsme, kam paměť sahá, myslím ještě nezažili. Povídali jsme si, vše bylo blízké. Ponejvíce smysl a cesta. Děkujeme.

Ústřední myšlenkou tradičního poděkování za úrodu byl letošní suchý rok. Odcizení tzv. moderního člověka od půdy, strkání hlavy do písku před hlasem komunikující přírody. Děkuji i za tento bezdeštný rok, za bolestivý rozpad lesa, za nelidské zacházení se zemí – s vírou, že každá krize je darem člověku pochopit, že cesta, po které kráčí může být slepá. Hostující vokální kapela Ora Pro Nobis byla důstojným hlasem k tomuto tématu.

U stolu sedělo sedm tváří. Hospodář vstal a přinesl chléb. První muž praví: Jen chlebem nás pohostil? Druhý děkoval za chléb. Třetímu se zdál nedopečený. Čtvrtý klel, žena ho připekla. Pátému byl přesolený. Šestý, sedmý. Jen pán domu měl radost, že dal, co měl. Tak stejně je naší radostí nové CD VLCI. Radostnější o cesty za inspirací do milovaných Novohradských hor, za Aničkou Tomanovou k břehům Divoké Orlice, za Janem Bulou do Lukova a Rokytnice, do pralesa k pramenům řeky Svratky, na Prudkou. Jako ten osmý muž u stolu děkuji Markétce a Aleškovi, Lukášovi, Pavlíně, Janě a ponejvíc nebesům za chvíle, kdy písně vznikaly. Vzít a poslechnout si je lze v záložce Hudba.

Stěží se bude člověk cítit dobře a zdravě, nebude-li žít v harmonickém vztahu k bližním, sám sobě a k vesmíru. Takhle asi lze nejjednodušeji charakterizovat smysl celé akce. Setkání neobyčejně obyčejných lidí snažících se žít v duchu trvale udržitelného života, bez plamenných hesel politiků a bez destrukce fanatismu rozličných směrů. Velkomeziříčské náměstí pro tento den patřilo kovářům, zahradníkům, včelařům, ekologům, lékařům, bylinkářům a všem těm, kteří svojí smysluplnou mravenčí prací udržují porušený svět v rovnováze. Je nám ctí, že jsme směli ve svých písních být přítomni.

Chtělo by se mi věřit, že naši krásnou zemi již nikdy nepřijde “zachránit” žádná z armád. Rudá armáda neměla problém zničit co jí přišlo pod ruku. Kulometem provrtat hlavu andělům v kostele, či samotnému Kristu. O klášteře nebo hřbitově původních obyvatel netřeba hovořit. Normalizace pro změnu zanechala na duši národa takové šrámy, že stádu přesycených nevadí mít za vůdce estébáky. Snad nebudeme nuceni zopakovat si dějiny. Dotknout se kostela ve Staré Vodě a vody ze studánky sv. Anny, bylo jako se napít živé vody ze studny paměti.