Koláž hudby a slova, ukrytá pod tímto názvem, je vyznáním celistvé kráse přírody východní části Vysočiny, jíž společně se spoustou zvukomalebných přítoků odvodňuje řeka Svratka, nazývaná německým obyvatelstvem žijícím v předválečném období na jihu Brna Schwarzava. Je to vyznání vztahu k zádumčivosti, k vyzývavým výhledům do krajiny, které v sobě nosí něco nevyslovitelného. Prožil jsem zde spoustu roků života. Přerodil se z dítěte v muže, z povětrné bytosti v zemitého člověka. Svratka je mojí křestní vodou, pomyslnou mikví, do níž vstupuji omýt bolest života. Netoužím cestovat po dalekých destinacích. Dobře vím, že každý kout země je naplněný tvářností svého tvůrce a ve své duši smím kdykoliv tuhle „bilokaci“ prožít. Údolí Svratky se svým členitým okolím mi nabízí vše, čeho se chci na zemi dotknout. Podhorský les plný pramenišť, skály dotýkající se nebe, symfonii jara, podzimy tiché tak, že věřím stromům vyprávět tóny s nimiž rezonuji. Zlatorudé trávy, jalovcové stráně, jeřabiny, břízy, vybroušené drahokamy říčních kamenů, cesta řeky. Je tu krásně, když odtáhnou rabující vojska a země patří těm, jejichž je pot a zorané ruce. Za klavírní doprovod děkuji Vojtovi Bojanovskému, za grafické zpracování Terezce Malé. Melodramatickou miniaturu lze poslechnout v záložce Písmáctví.

Máme za sebou několik krásných koncertů, plných inspirativních setkání a vlídných přijetí. Za všechny od srdce děkujeme. Mezi všemi bych však rád zvýraznil jeden, v malé vesničce na pomezí Moravské brány a Vysočiny, ve Křtěnově nedaleko Kunštátu. Ne snad proto, že by nás v této vsi pohostili bábovkou z více rozinkami nebo lepším čajem (však i to vše bylo vynikající), ale že se tu v padesátých létech minulého století stal místní kraj „jevištěm“ zavrženíhodného dramatu bezpráví a brutality nastupující komunistické moci vůči tzv. venkovským boháčům, kulakům. Lidem, kteří svojí nikdy nekončící dennodenní prací v hospodářství, v odříkání si, ve vztahu k přírodě a Bohu, byli tím nejsnazším terčem k rozsévání strachu a násilí ve venkovském prostředí. Za pomoci nastrčeného agenta „Karla“, gestapácky ozkoušených metod, překrucováním pravdy v ideologii, udělali místní bolševici mnoho jedinců, rodin a generací nešťastnými. Proč tohle vše píšu, když je to tak dávno? Mechanismy takového jednání se nemění. Však i my všichni obyvatelé Evropy jsme v nevědomém Rusku nazýváni nacisty. S jediným cílem, mít v rukou moc a z ní plynoucí zisk. Lidstvo se nemění. Ale ruku na srdce. Možná jsem všechno možné, plný nedokonalosti. Ale rozhodně se necítím být nacistou.

Číhošťský kostel má v krajinných průhledech nezaměnitelný obrys. Masivní, doškovou střechou uzavřená věž, působí až nesymetricky vůči malému vysočinskému kostelíku. Vnitřní atmosféra ani po sedmdesáti letech neztrácí jistý druh chladu, který v sobě nesl nelidský nástup komunistické krutovlády stalinského typu, aplikované v typických českých zeměpisných šířkách „posluhovačů“ a voličů výhodných cest. Silnou esencí místa je hrob s ostatky umučeného kněze Josefa Toufara, z něhož vyzařuje světlo svatosti a klidu po těžkém boji. Jsme s tímto kostelem spojeni a to nejen tím, že se v dětství u nás doma s pachutí strachu o Číhošti mluvilo, ale uvědomili jsme si, že se tu, před čtyřmi roky, započala nová etapa společného muzicírovaní nakloněného více k duchovním tématům. Jsme vděčni za pozvání a otevřená srdce. Dotknout se tak silného místa naplňuje člověka vírou ve spravedlivější svět. Natočili jsme pro Český rozhlas Brno díl pořadu Zelný rynk. Premiéru si můžete poslechnout na bílou sobotu, tedy 16. dubna. Pražský kulturně společenský čtrnáctideník A2 vydá v příštím čísle reportáž ke dni lesů. Řeč bude o tvůrčí síle přírody. No a také se za pár dnů objeví v záložce písmáctví balík nových básní s podivným názvem Romza. Prosím, nezapomínejme že na Ukrajině se bojuje za příští uspořádání světa. Tedy i za nás. Svěřme společně utrpení této země nebesům. Ta jediná mají moc přetavit krutost a bezpráví v něco nového a pozitivního.

Jsou období, kdy by člověk nejraději po vzoru Otokara Březiny dobrovolně mlčel a žil svět uvnitř, k němuž by téměř nic nemělo přístup. Ale najednou v tom zklamání ze sebe, z lidského rodu přichází vědomí, že „zbraně“ slov a tónů nesmějí umlknout. Protiváha zla, manipulace, zrady a pokrytectví třeba za Ty, jež za naše pohodlí umírají na Ukrajině, nebo za ty prchající ženy s dětmi, na něž čekají úchylové, aby jejich nouzi odvlekli do bordelů. Všudypřítomná bezmoc mění se na výhodný kšeft a budoucí nenávist je zaseta. Ano, stačí si přečíst noviny z roku 39, 48, 68, 2022. Scénář bude pořád stejný. Jako lidé nejsme schopni většího posunu. Jsme jen beztvářné loutky, v rukou mocností, na jevišti světa. A co nového v kapele? Trochu odpočíváme, ale v šuflíku je mnoho nových písní a témat. Z brněnského rozhlasu přilétlo pozvání popovídat si nad novým CD. V ratíškovickém VH studiu je natočené melodrama Schwarzava aneb cesta řeky. Život jde dál. Neštěstí jedněch stojí tolik, co naše nechuť si něco odříct.

Na Václavském náměstí se sešli lidé, a provolávali „SLÁVA UKRAJINĚ“. Fotili se, a zítra z kanceláře si svoje obrázky a názory olajkují. No co lze očekávat od Evropanů, kteří již drahno let neřeší nic jiného než jestli si dají pizzu z houbami či salámem, nebo ochutnají biovíno, či vegetariánské maso ze sóji, či jakého jsou pohlaví nebo vyznání. V tichosti jsme na těch všech lastminute dovolených a lyžařských sjezdovkách zapomněli, že nás žádné imaginárno ekonomického bezpečí není schopno ochránit před rozplynutím se blahobytu. Vlastně už nemáme jak pomoci sami sobě, natož sousední zemi, která se stává kořistí predátora a naše neodpověď mu otevírá cestu dál. Kdo z nás by delší dobu nocoval pod širým nebem, bez sprchy, masáže, sauny, internetu, v psychickém vypětí války, s pocitem jisté smrti? Ale nejspíš to není až tak zlé. Ještě máme finanční sbírky, podpisové archy, Člověka v tísni a hlavně možnost vybrat si z osmdesáti různých pohlaví. SLÁVA UKRAJINĚ.