Close

Novinky

9.1.2022 KAM AŽ LZE ZABLOUDIT NA CESTĚ SOUDOBÉHO NEOMARXISMU ANEB VŠEZNÁLKOVY ZIMNÍ VEČERY (Jirka)

Asi nesdělím nic světoborného vyřčením věty „na tomto světě vše souvisí se vším“. Uspořádáním hodnot společnosti po přelomových polistopadových událostech se přes toužebnou víru tzv. pravdoláskařů ve zdravou občanskou společnost, vydalo cestou k uctívání požitků. Chvíli se dařilo nastalou situaci omlouvat kocovinou. Jakoby se lidé utrhli z řetězu a potřebovali dohnat neokusené. Ovšem za čas bylo jasné, že blahobyt, výkon, hromadění, poživačnost začínají vyprazdňovat duše až do té míry, že lidé obětují drahocenný čas života, zdravé životní prostředí a vnitřní svobodu za vizi zlatého telete. Jenomže v tom je ta potíž. Ne pro všechny je dost místa na tomto „výsluní“ a ne každý unese daň, kterou je vždy třeba za každé lidské počínání zaplatit. V tomto se dějiny zhruba opakují. Začali jsme betonovat zemědělskou půdu, stavět luxusní domy, navštěvovat exotické destinace, vybírat si z 80 různých pohlaví, nakupovat auta, vzhlížet k celebritám, sportovcům, iluzím obelhaných. V dualitě světa je to přesně ta chvíle, kdy se začínají formovat frustrované povahy. Hledá se viník naší neschopnosti udržet krok a hubu. Venkovský boháč, kulak, poctivý podnikatel, který systematicky pracuje na svém díle, duchovní bytost, umělec spolupracující s vědomím, moudrý obětavý učitel, lidé žijící v souladu s přírodou. To vše jsou snadně identifikovatelní nepřátelé. „Nebojte se, my vás nebudeme věšet. Jen budeme s vámi tzv. sdílet vaše plody.“ My jsme žili na permanentním mejdanu požitků, zatím co vy jste obdarovávali zemi. „Dejte si pozor, abychom nezačali být zlí.“ A to se již nacházíme v pomyslném Babyloně. V neomarxismu, který chce sklízet, kde nesel. Jíst, když nepracoval. Krátkozrakost již nerozliší, že hektar pole stojí stejně jako dovolená u moře. Jako pluh, sekačka, nůžky na ovce, moštárna. Padni, komu padni. Ti, co hýřili, sami sebe nazvou chudáky a půjdou bojovat za svá „práva“. Všichni společně potom zaplatíme daň.

6.12.2021 ZA SVĚTLEM BETLÉMSKÉ HVĚZDY (Jirka)

Pomalu nachází čas poděkovat všem pořadatelům, dobrodincům, posluchačům a kolemjdoucím za celoroční blízkost, posilující slovo, za vše dobré. Popřát Vám jasný svit betlémské hvězdy na společné pouti do náruče pokoje. Kéž se malé dítko narodí v našich srdcích. Víc nežádejme, více nepotřebujeme. Věřte, že každý koncert, každé setkání je pro nás skutečným zázrakem. Jedinečným, neopakovatelným. Zároveň vnitřním nutkáním vyvažovat v tomto porušeném, rozbouřeném světě záď lodi, alespoň dle míry našeho obdarování. Požehnané vánoce Vám přejeme. Rok 2022 rádi započneme živým koncertem z nového studia radia Proglas. Setkat se na vlnách můžeme v přímém přenosu ve čtvrtek 6.1.2022 v 19 hodin a 15 minut. Pokud by Vás pro změnu zajímalo téma zakládání přírodě blízkých lesů po celoplošném rozpadu, navštivte ve středu 12.1.2022 ve 14:30 webové stránky Přírodovědecké fakulty Kalovy univerzity v Praze. I tady se, tentokrát slovem, můžeme setkat v živém vysílání. Den po té, pokud nebesa dají, bychom rádi zavřeli dveře studia a začali nahrávat dlouho připravované CD Zhudebněných básní Jana Zahradníčka. O podstatných momentech budeme rádi informovat.

28.11.2021 ZLATÍ SLAVÍKOVÉ S VYPELICHANÝMI KŘÍDLY (Jirka)

Příchod adventu obdaroval Vysočinu bohatou sněhovou nadílkou. Ještě jsme se stačili na sjízdných cestách otočit na venkovní koncert v sněhuprosté východočeské Sběři. První adventní neděle měla u nás tvář opravdové zimy. Les je tak tichý, ubitá krajina na chvíli odpočívá od lidského běsnění. Pár posledních bagrů zraňuje krajinu neděle neneděle, advent neadvent. Asi si tím musíme projít, jako tím, o čem chci psát. Něco, nebo možná spíš někdo, nás rozděluje. Na očkované a neočkované. Na zemanovce a kavárenské povaleče. Nikdy jsem si tohle nechtěl pouštět přes práh srdce, možná proto, že mým panem prezidentem byl a je Václav Havel a nyní v očekávání věřím, že tak krásná země se zase jednou dočká toho, aby měla ve svém středu osobnost alespoň lidsky důstojnou. Nepodařilo se mi přehlédnout neméně nedůstojné show zlatých slavíků. Nestálo by mi to za zmínku, kdyby takovým pokleslým kšeftem média neovlivňovala vkus národa. Nevím kdo je to paní Pagáčová nebo Bagárová, ani kterým pelechem prolezly. Neznám ani jiného řezníka, než toho od nás ze vsi. V hudbě nelze soutěžit, možná o to víc, když běžecké tratě jsou si zcela nerovné. Mohl bych zde vyjmenovat dlouhou řadu tváří obdarovaných skutečným talentem. Namísto jejich duchovního pokladu je éter vyplňován primitivní a pokleslou kulisou k nakupování a nevědomí. Salám a hry. Obchoďáky a požitky. „Všechno máte, tak nezlobte a nedomýšlejte důsledky.“ První adventní neděle obdarovala Vysočinu sněhovou nadílkou a tichem dřímajícího lesa. Tichem, které vybízí k čekání na příchod spasitele. Toho, který se narodil v prostém chlévě, nepotřeboval intriky, moc ani armádu. Cesty kterými chodil nebyly lehko schůdné a na jejich konci byla dobrovolná, avšak pro každého z nás tolik zásadní, nadmíru potupná smrt. Advent jako čekání na příchod spasitele, který znovu přijde. Tak jistě, jako že ráno vyjde slunce, nebo roztaje sníh.

8.11.2021 SCHWARZAVA ANEB CESTA ŘEKY (Jirka)

Život člověka je až nápadně podobný všemožným formám životů v přírodě. Počínaje lesem, který vykresluje podobu lidského společenství do nejmenších detailů, přes roční období tak totožné s obsahem našeho pozemského putování, v cestách řek od pramenů do bezbřehosti oceánů. Tímto poutníkem, kterého jsem v různých obrazech, úhlech pohledů a vzpomínek ztvárnil do „melodramatické miniatury“, není nikdo jiný než milovaná řeka Svratka. Jazykem německé menšiny, kdysi žijící na jih od Brna, Schwarzava nebo také Černá voda. Právě tuhle řeku, se všemi zvukomalebnými přítoky a celistvou paletou nálad východní části Vysočiny, kterou odvodňuje, vnímám jako sytící a inspirující řečiště vlastní krve. Prameny v podhorské jedlobučině Žákovy hory, rašelinné louky meandrů u Křižánek, strhující nálada v kaňonu za kostelem v Doubravníku, dotek prehistorického moře za Bránou nebes v Předklášteří. Čtené slovo oděné do hudební improvizace Vojtěcha Bojanovského naleznete za čas v záložce Písmáctví.

18.10.2021 V NÁRUČI PODZIMU (Jirka)

Čas, kterému lidé odpojení od přírody spílají a nemají jej v lásce, prostřel k hostině. Vyzdobená krajina zlatorudými javory, hořkost dubového listí, oraniště slastně vydechující tíži žně, „zneuctěné“ rybníky skrývající svoji nahotu v rákosinách. Smířlivá voda bez dramat léta stále nabízí vlahou koupel. V mlhách překrojené půlky kopců, mlékem urovnaná údolí a nad tím vším jiskřivost. I kostel v Tasově měl „ukrojenou“ věž. Chvíli byl, a „odešel“, navrátiv se v hřejícím slunečnu. Zádumčivost nabízí prostor myšlenkám. Jedné z mála svobod schopné prostoupit zdi žalářů, odklonit nechtěné, vejít do jiného časoprostoru. Písmácká sbírka Slzy Matky Těšitelky vznikla právě z onoho pohybu myšlenek během několika týdnů, kdy jsem byl duchem ve svém druhém domově, v Novohradských horách. Nalézt ji můžete v záložce Písmáctví, či na některém z našich koncertů. Nebo si o ni napsat, a doplněná o momenty novohradských nálad fotografky Terezky Malé Vám bude obratem doručena, formou samizdatu, jako pomyslný pomníček obětem zlovůle těch, kteří již díky Bohu nemají výrazný podíl na dějinách naší milované země.