Ne náhodou pod rouškou čínských olympijských her, kde sportovci celého světa „sportují za mír“, ukázal demonstrativně sovětský svaz svoji neměnnost, neschopnost vzdát se mafiánské dobyvačnosti a pocitu supervelmoci. Na rubu dobře placené frašky novodobého gladiátorství a mediálního kultu vyvolených sportovců, je nesmírné psychické utrpení lidí na Ukrajině a okolí, již měsíce vystavených otázkám života a smrti. Rozumím, peníze a sláva nesmrdí. Měli jste historickou možnost celému světu ukázat, milí sportovci, že demokratické hodnoty a svoboda jsou veličinou, která vznikla z dlouhodobého procesu respektu k jinakosti a člověku. V tom je ten rozdíl. Jedni za to šli do gulagu, druzí vystoupají na bednu. Nemusím vás. Jsou věci, za které se nechodí i kdyby měl člověk pozbýt vše, pro co se dřel. Nebesa prosím, aby vdechly dech Ducha do hlav dočasných mocipánů světa. A těm, jež želí po „starých pořádcích“, nechť se v těchto dnech otevřou oči.

V pondělí 24.1.2022 jsme odehráli živý koncert v rádiu PROGLAS v nově zbudovaném studiu na Olomoucké ulici v Brně. Záznam tohoto koncertu, který byl současně streamovaný prostřednictvím kanálu Yotube je možno nyní ze záznamu shlédnout ZDE

Prorocké, dramaticky krvavé nebe vykreslilo podvečer nedaleko Vlčatína, v místech, kde v říjnu roku 1961 Pánu odevzdal duši Jan Zahradníček, básník, vizionář, mučedník. Zrovna ve chvíli, kdy jsme tudy projížděli do třebíčského studia započít práci na dlouho připravovaném CD zhudebněných básní, vnímali jsme tohle čarokrásné divadlo jako nesporné znamení Janovi přítomnosti a požehnání našemu dílu. Bylo to tak silné. Dvanáct nahraných písní a balík veršů nyní čeká na konečný mix a zvukové úpravy tak, aby se cca za 3 týdny písně nejprve objevily na stránkách kapely a necelý měsíc po té již graficky zpracované a vyrobené album bylo k dostání na koncertech, či si o něj šlo napsat a obratem přistálo ve Vašich rukou. A nyní poděkování. S velikou úctou, členům kapely že spolu můžeme v jednom duchu zažívat dar tvorby a setkávání se. Mistru zvuku Pavlu Dočkalovi, dvornímu zvukaři kytaristky Lenky Filipové, za citlivou práci a zázemí. Recitujícím hostům, Markétě Slámové a Janu Jakubu Medovi za vyznání vztahu k JZ. Grafičce Vendulce Němcové za neotřelé pojetí tématu. Vratislavu Tauberovi, hostujícímu trumpetistovi, se kterým nás pojí celoživotní přátelství a setkávání se v hudbě. Kláře Zahradníčkové za laskavý přístup k autorským právům. Farmě rodiny Němcových za finanční podporu vzniku CD. Nebesům největší dík, že zemi darovaly Jana Zahradníčka.

V období kolem Nového roku jako by se protrhly mraky mediální štědrosti. Pokud by z Vaší strany byl zájem o některý z rozhovorů, nabízím tipy. Pražský časopis pro ekologickou výchovu pod názvem BEDRNÍK nabídl pár myšlenek lesníka s kytarou. Velmi zdařilým a obsáhlým počinem byl rozhovor v samizdatovém časopise Jimramovská Žárovka. A2 je název pražského, kulturně a společensky alternativního, čtrnáctideníku. Doporučuji ho nejen proto, že obsahem jednoho z čísel je obsáhlá reportáž mimo jiné o budoucí podobě lesů. Ve středu 12.1. ve 14,30 hod. je možné na stránkách Přírodovědné fakulty univerzity Karlovy sledovat v přímém přenosu přednášku na téma zakládání lesů po celoplošném rozpadu. A konečně, v pondělí 24.1. v 19,15 hod z důvodu nemoci přesunutý živý koncert ze studia radia Proglas. Na tomto koncertě bychom rádi představili podobu zhudebněných básní Jana Zahradníčka, které sice se zpožděním, ale o to s větším očekáváním snad konečně v tomto týdnu natočíme.

Dějiny mají tendenci vykreslovat minulost pod vrstvou jednobarevné aury. Vytváří tím nesouměrné osobnosti, ke kterým vzhlížíme, zbavené lidské přirozenosti, překračující vlastní stín. Josef Toufar se narodil v Arnolci u Velkého Meziříčí do selského prostředí, do rodiny pracující s půdou a po celodenní dřině přivydělávajíce si provozováním venkovské hospody. Nebyl od přírody sedlákem, tak jako nebyl vyloženě intelektuální bytostí. A právě tenhle „handicap“ mu nabídl vidět lidské osudy zcela jinou optikou. Být možná o to lepším duchovním rádcem s vědomím vlastní nedokonalosti. To je přesně ten moment, který nepřehlédnutelnou Toufarovu osobnost dělá lidskou, chápavou, milující a nadčasovou. V zrcadle vlastních limitů byl blízký prostým venkovským lidem. Havlíčkobrodské gymnázium pro špatný prospěch nedokončil a až po nabídnuté pomoci F.X. Boštíka, krajinomilce a ředitele gymnázia v Chotěboři, se Toufarovi otevřela cesta ke kněžské službě. Nebýt číhošťského zázraku časově se protínajícího s ďábelskou nenávistí komunistického režimu vůči všemu živému a prozářenému, jen stěží bychom dnes znali Toufarovu tvář a jméno. Jeho jistě naplněný život by přešel tak, jako přecházejí letní bouřky. Toufar je světec. Těžce snášející nelidské mučení a vše bolestně lidské. Je patronem naší nedokonalosti a neschopnosti překročit vlastní stín. Je světcem lidskosti. Tenhle list vědomí by neměl být upozaděn, stejně jako živé připomenutí si Toufarovy mučednické smrti.