Aleje javorů se v paprscích sbíhají u slavkovického kostela. Svatozář podvečera prošívá modrý Mariin plášť zlatem podzimu. Okuje přítomného okamžiku prohořívají do rozhraní noci. Těkavá znavená duše sklonila se k jícnu studny milosrdenství. Je předvečer svátku Faustiny Kowalské, říjnová sobota.

Svět zaznamenal historické zvraty. Utěšující náhrada nenahradila utěšení. Požitky proměnily se v kocovinu. Hledání snazších cest skončilo v trnitých výmolech.

Sebevědomé figurky se mátoživě plouží na šachovnici světa. Snaha překlenout smrt stává se fraškou jedinečnosti zanikající v hluku sirén a dopadajících střepin. Zrada se leskne na čepelích jazyků. Misky vah provažují stále stejným směrem.

Nerozpletené provazce zátěží stahují smyčky odsouzenců. Mysl se rozhodla podrazit dno šibenice. Důvěra naposledy vydechla.

Jedno požírá druhé. Pocit nesmrtelnosti zakousává se do krajíce. Soukolí je neustále promazáváno tukem. Skládka dějin zapáchá mimo zorné pole smyslů. Duše je rezistentní jedu. Není nic, co by se ještě nestalo.

Stáří blábolí o síle. Vyvanulá krása zvažuje možnosti. V lůnech žen přišlo za jediný rok o život stejný počet lidí jako ve světové válce. Masové hroby ukrývají skutečnosti. Vše je tak daleko.

Na dosah mého stínu dopadl zlatý list javoru. Monstrance večera rozzářila paprsek aleje u Radešínské Svratky.