I přes zdánlivý nesoulad rozpadu, uchovává si les svoji posvátnost. Výsostné území harmonizujícího celku, v němž se bezvýznamnou epizodou dějin odehrávají změny, které nejsou nic novým ani závažným, co by tu nebylo a zase znovu nebude.

Průhledy krajinou obnažují vhled do nových tvarových proporcí. Opaku kultivovaného urovnaného intravilánu, který lidstvo ve své věčné obsesi budovat a stoupat k rozpadu, bez přestání přebagrovává, přemisťuje, odvodňuje a bere přírodě z rukou.

V této neopakovatelné vteřině pročesal slabý vítr březovou mlazinu a s úlomky zmrazků zasel miliony z miliardy semen. Tohle už se nikdy nebude opakovat. Žádná jiná vteřina již nebude mít stejný scénář, atmosféru, teplotu, svit, sounáležitost.

Jiné kulisy fenomenálního divadla připraví jinou strategii obnovy nezadržitelného procesu zachování života.

Prostoupit tajemství tohoto zázraku, znamená oněmět úžasem. Stát se dítětem divočiny, která osvobozuje ducha od vnímání času.

Podzimní klid nabízí možnost usebraně prožít posvátnost lesa. V mrtvém prosáklém dřevě pracují houby ve prospěch nového života. Celoroční energie směřuje ke kořenům, spadané listí a měl se pozvolna proměňují v půdu. Tmavý živný substrát zajistí v suchých obdobích sebezáchovnou dávku života. Uvolněná esence naplňuje chrám lesa kadidlem starých vůní.

Kmeny buků jsou tvrdé a chladné. Avšak konečky prstů cítí nepatrné bušení srdcí, čekajících na nádech nových jar. Les nit života nepřetrhává. Nikdy a nijak.

Vešel jsem do pralesa a vyšel v jiném těle. Vše staré jsem zanechal, nové nabral plnými náručemi.

Uzavřený kruh odnímá klamný pocit vládců nad všemi a vším. Divočina osvobozuje.

Jarní dubohabřina v sutích nad Falcovým mlýnem je vyzdobená koberci kokoříků, dymnivek a plicníků. Doupné hlasy datlovitých určují rytmus této chvíle. Za pouhé dva týdny, v jiném rytmu, v jiném přítmí, oslaví se konečnost v jiné podobě.