V zákopové válce panuje mír, až se zrezivělá munice slov usazuje do ledvin, jako vodní kámen do vývařiště hajzlu.

Pokřivené hlavně charakterů jsou opřeny o násep barikády. Ostnatý drát prorůstá duši jako cizopasná rostlina, škrtící všechny zúčastněné, až tu a tam falešná slušnost praskne jako dozrálý vřed a zasviní všechno v dosahu.

Čekání, komu se dřív přetrhnou nervy a hodí Molotovův koktejl na doškovou střechu, je k nesnesení.

Krev pumpuje ve spánku. Společenské klima velí držet emoce na silném řetězu. Zátěž, kterou jsme celý život věnovali navádění kolemjdoucích k vnímání našeho předobrazu, nesmí vyznít na prázdno.

Popínavý břečťan líbezně zdobí svalnatá slova válečníků až ke kořenům jazyků, neschopných žaloby ani soucitu. Do vzduchoprázdna se rozlévá ohavný puch.

Kdo první vyjdeme na nekrytou planinu, z nás, kterým se svoboda překlopila k svévoli. Pohledět hlavni do tváře, ač o žádnou svobodu nestojíme, natož nevíme, jak s ní naložit. Kdy už bude proboha po všem a drásavost yperitu uvolní místo nádechu.

Jenže ta malost. „Slušnost“ zamořující prameny prýštícího života. Průměrnost je krajní poloha nežitelnosti. Docházející kyslík pod hladinou. Jalová půda. Vychladlé lůno.

Hnijeme v zákopech, omrzlé nohy, prokřehlá mysl, ruce neschopné něhy, srdce ztvrdlé nepřijetím.

Nadešel čas potřísnit toho, kdo ještě před chvílí podpíral. Oživit Golema, stvořit nepřítele. Zná naši slabost a mohl by ji vynést na světlo. Zazděná okna pohodlného vězení oslepuje přítmí ulice a to je mimo společenský rámec naprosto nepřípustné.

Kostlivci tančí umrlčí tanec, cáry hnijícího času odpadávají do udupané hlíny zákopu. Tahle válka nemá konce, natož poražených.