Veliká duha protínala obzor

od východu země až za kopec krvavých borovic

na konci deště svlažujícího rty

vydechla ústa závratné slovo

vonící bezpečí starostlivé matky

pečující o své děti

navzdory bouři věků.

Vždycky je něco vedle tebe

uslyšel jsem z míst

kam už roky nevkročila naděje

že ustane to zlořečení půdě

věčná neúcta zpitých budovatelů

novodobých koncentráků a káznic

tak nečitelných, zamaskovaných normálnem.

Nezmohu se jít na bojiště

slovo by chtělo, leč paže ztrácí sílu

rozmotávat prapory postojů

které stejně nedají nikomu najíst.

Jejich moderno bude zítra gotickým výsměchem

barokních andělíčků hltající přebytky

z pod stolu chudoby.

Ach, zmatené jazyky

žebráci postávající s otlučenou lžící

v armádách spásy jakéhokoliv vojska

připraveného kdykoliv a kdekoliv

za měšec mrzkých bitcoinů

začít stínat hlavy

a vytrhávat nářek chroptících.

Rozpomeň se dítě, rozpomeň

na vlahé obětí sytící matky

když čas nasadil na klas

a mysl rozpoznala

odkud vane bezpečí a řád

kterou cestou prchat

před zlověstí bouří.

Vždycky je něco vedle tebe

o půl tónu výš jasné slovo

neměřitelná jistota

mimo čas a žádostivost očí

trnu pod kůží vyňatá bolest

vyvanulý puch žalářů,

Ty, jemuž nic nepatří tu.