Ne náhodou začínám kapelní občasník tímto hlubokým biblickým souslovím v den, kdy si naše krásná vlast připomíná 37. výročí vymanění se z komunistické zlovůle. Víra a svoboda jsou základní potřebou každého jedince. Pokud se ovšem nejedná o karikaturu člověka. Mám vypozorováno, že jsou mezi námi archetypy lidí, kteří se vždy rozhodnou pro horší variantu. Je za tím jejich odklon od světla. Nic víc, nic míň.

V kapele prožíváme období nezapomenutelných koncertů. Nelze říct, který z nich měl větší sílu. Jakoby se vše vršilo, rozprostíralo. Děkujeme otevřeným srdcím, která se ztotožňují s lyrikou Vysočiny. A chce se nám pracovat, což je dobré. Dolaďujeme aranže nových písní a chystáme se do studia. Seznámili jsme se s fotografem Honzou, který má navnímanou krajinu okolí Slavkovic. Tedy místa, kde je jedno z údobí života vloženo do písní. Honzovy fotografie by měly dotvořit koláž vší té krásy alejí, kopce Vejdochu a dlaní, z nichž pramení voda a světlo.

ČRo Brno připravuje záznam putování divokým lesem, který se adaptoval na změny klimatu – sám, dokonale, téměř bez obsedantní lidské potřeby řídit přírodní procesy. Pořad hledejte za krátký čas v archivu ČRo Brno, pořad Zelný rynk.

Návštěva Prahy a převzetí ceny Adapterra Awwards byla pro mě velikým zážitkem. Viděl jsem dlouhé schody do metra, krásnou architekturu města, křičící fotbalisty na vlakovém nádraží, památník dětí pana Winstona, město bez rasových předsudků a z nadhledu svůj život v lesních samotách, který bych neměnil.
Děkuji všem, kdo o krok podpořili volnost přírody. Tohle ocenění patří mým spolupracovníkům a hlavně lidem, kteří ode mě v době nepochopení většinové společnosti neodvrátili tvář.

Požehnaný a smysluplný advent přejeme.

Zasněnou krásu vysočinského podzimu jen nepatrně poškrábalo volební vystřízlivění. Vycházející slunce nalezlo svět ve stejném řádu věcí. Nocí a dnů, podzimů a jar, zim a lét. Oklamaná lůza se nedočkala levnějších cetek a kávičky. Upokojení se nedostavilo. Zapšklost dál přemílá duši jako zkaženou flákotu, úleva v nedohlednu. Národ Švejků, toužící pod ochranou severoatlantické aliance vlastnit evropské výhody, si zvolil do svého čela partu vychytralých komunistů a nácků. Ukázal světu kde hledá středobod hodnot, za něž celé generace trpěly a bojovaly.
Internet plný hospodských žvanilů, bez znalosti souvislostí hodnotí greendealy, olomoucké syrečky, ochranu přírody, pomoc obětem zmítaným válkou. Ďábel Putin se směje, zlo má zase o malý krůček volnější cestu. Evropa je více hnědá, levicová, otrhaná.

Připomínka 65 roků od smrti komunistického mučedníka, básníka Jana Zahradníčka, proběhla díky budišovskému panu faráři u památníku jeho posledního výdechu nedaleko Vlčatína na Třebíčsku. Přítomnost lidí chápající umění jako odlesk Ducha, selských synů zúrodňujících svým potem rodnou hroudu a matek modlících se za svět, proměnili pietu v děkovnou oslavu plodného života člověka, který by se s jistotou neztotožnil s kultem levicového sobectví. Ve chvíli závěrečného kněžského požehnání projela směrem k Třebíči sanitka.

Javory a třešně hoří v impozantních západech slunce. Úžas je lékem na prázdnotu.

HARTVÍKOVICE – hráli jsme v kostele, kde na přelomu 20. století uzavřeli manželství vysočinská myslitelka a žena s duší lesa Anna Pamrrová a jí přidělený muž (jak to v oné době po výhodách chodilo), opilec a násilník František Kroh. Ne, jednostranně nesoudím. Anna byla na tu dobu vzdělaná a složitá žena. Jako vizionářka byla průměrnou společností nepochopena. Kroh byl dle pamětníků protipól, nezodpovědný kořala a jednoduchá duše.
Ve vzpomínkách s údivnou radostí na Hartvíkovice uchovávám nesmírně otevřené a pozorné publikum v kostelíku nad hlubokým meandrem řeky Jihlávky.

MAŇOVÁ – je vesnička v boční geologické nátrži milovaného údolí řeky Svratky. Staré stodoly, ovocné stromy a ticho pročesávané vlaštovčím štěbetáním. Počasí střídajících se dešťových přeháněk nás na místo pravidelného koncertu u návesní kaple Panny Marie Bolestné zahnalo pod přístřešek hospody 5. cenové kategorie. Ale jako každý rok, bylo to čarokrásné. Na chvíli jsme se stali potulnými muzikanty hrajícími pod návesní lípou, nebo v putice. Tentokrát naše písně doprovázelo bubnování kapek tolik potřebného deště. Cáry mlh se trhaly o hranu hlubokého údolí. Pomalu přicházela noc.

SÁZAVSKÝ KLÁŠTER – pro toho kdo hledá smysl života je charakteristické, že se vydává na cestu. I my jsme výjimečně opustili Vysočinu a vysočinskou poezií navštívili střední Čechy. Daleké cesty, kdy člověk z okna automobilu sleduje úrodu polí a práci zemědělců dávají čas k přemýšlení o otázkách – čím je pro mě hudba a poezie? Naplňuje mě obsahem a pokojem? Jsem obdarován stejnou měrou naplnit druhé? Čím jsou pro mě moji spoluhráči, když společný čas je vlastně takové malé manželství, se vším radostným i bezvýchodným? Mám Markétu a Aleše rád. A chtěl bych s nimi dál roznášet zvěst naděje. Věk kolem padesátky je ovšem přelomem, kdy se do života začne vkrádat neústupnost, pocit absolutní pravdy, domnělé normálnosti. Je to naučená toxicita rodových zátěží, které se nevyhne nikdo z lidí. Je třeba ji vědomě vyhánět ze dveří. Nebo zapřáhnout do pluhu jako sv. Prokop zapřáhl čerta a vyoral jeho negativní silou úvozové brázdy v lesích okolo památného Sázavského kláštera. To pomýlené přetavil ve svoji výhodu a růst.
Prdelatí andělíčkové, pozlacené baroko, dech dějin a k tomu my, lidé tělem barokní, myslí pozdně venkovskou. V údolí šuměla Sázava, řeka nesměle se rodící na protějším kopci mnohačetných pramenů Svratky.

VLAŠIM – husitští bratři v Kristu nás přivítali otevřeným srdcem a náručí. Nebývalá návštěvnost koncertu a reakce publika jasně vypovídala o skutečné ekumeně vedené zespod. Ne od vlastnění pravdy, ale touhou opravdovosti srdce. Ostatně, to je to, oč zde na zemi jde.
Zdejší paní farářka je učiněný živel. Ve své zahradě má stinný, až reynkovský altánek, velikánskou kočku a spoustu ovoce. Kostel pak je výjimečný výtečnou „suchou“ akustikou, a barevnou vitráží, která propouští sluneční velkolepé divadlo. Je tedy jako dělaný na koncerty a nahrávání. Zdejší sbor je živým organismem. A Vlašim, to je městečko hodné poznání. Těšíme se na návrat.

KONOPIŠTĚ – kavárna na pomezí lesní bažantnice a zámeckého parkoviště nám byla pro dva dny zázemím. Našli jsme tu přenocování, kafe a kamarádské srdce majitele. V sobotním podvečeru jsme zahráli několika málo návštěvníkům koncertu. Na opačné straně podzámčí se ve stejnou chvíli odehrávalo show pana Hagena a jeho kapely. Nutno uznat, že návštěvníků měl podstatně více jako my, to je tajemství popkultury a mediálnosti. Ale neměnil bych. Hlubina veršů a objetí přírody má trvalou hodnotu. Hned ráno, po návratu domů, jsem posekal otavu. Bylo to očistné.

ČERNÁ – Noemova Archa jako jedno z nevšedních, moderních, imaginárních vyjádření duchovní architektury. Minimalistická výzdoba a funkčnost, přírodní materiály, dřevo, energetická skromnost. Přítomnost pocitu bezpečné lodě, chránící na rozbouřeném moři dějin hodnoty směřující k přesahu lidského života, vyjmuté z lichých modernistických úvah neomarxismu. Sváteční, vlahý, nedělní večer pod masivem hory Havliny, která sytí prameny říčky Balinky. Pohlcující nebe jako prostřený modrý Mariin plášť protkaný zlatem.
V nedalekém Arnolci se roku 1902 narodil do selského stavení a návesní hospody v jednom, mučedník zvráceného komunistického režimu, kněz a velký muž Josef Toufar.

BABICE U LESONIC – princip dějin se neustále opakuje. Vždy hlouběji a z větší brutalitou lidstvo opustí vrozený mravní řád. Osa se vychýlí. Šibenice, popravčí špalky, zoufalství a bezmoc mají spuštěná stavidla. Nenávist a třídní frustrace zavádí nové pořádky. Je to tak stejné, vždy, v malém a velkém, v levém a pravém, nízkém i vysokém. Je to v lidech zakódované bažení pýchy, touha po moci, ďábelská pravda, pach krve.
Trojúhelník pozapomenutého koutu Vysočiny mezi Rokytnicí, Babicemi a Lukovem se v padesátých létech minulého století stal prostorem děsivého divadla zlovůle. Komunistický režim ukázal celému národu jak moc nenávidí prosté domorodce ukotvené ve vztahu k půdě, práci a víře v Boha. Součet rozsudků smrti, doživotí, propadení občanských práv včetně vystěhování přesáhl 120 životů. Zničených rodin, vztahů, strachu a bezmoci se nelze dopočítat.
Děkujeme z hloubi srdce za pozvání k uctění památky těchto mučedníků Vysočiny, v den popravy Václava Drboly. Snad více o to, že soudobá společnost vyměnila pomíjivé požitky za skutečnou svobodu pramenící ze zcela jiných hlubin. Elegie zatloukaných rakví mučedníků snad zůstane výstrahou všeho, co v člověku dřímá. Princip dějin má stále stejný scénář.

KAPLE SVATÉ ANNY U POHLEDU – je místem, kde se nebe dotýká země. Pramenící voda z útrob poutnické kaple napájí letité stromy stínem. Troudnaté lípy jsou zimovištěm netopýrů, hmyzu a mizejících lét dělného lidu. Velká procesí vystřídali meditující samotáři nalézající v zázračné vodě uzdravení. Tohle místo není opuštěné. Modlitbám se dostává vyslyšení. Letící šípy zbožných přání směřují ke zdroji života. Výklenková křížová cesta obkružující členitou dominantu kaple na níž spočinula Santiniho ruka, prochází rekonstrukcí. Pan kostelník Honza je ve své lidové zbožnosti noblesním správcem tohoto drahokamu. Svatá Anna má prokřehlé ruce, kterými se neznatelně dotýká neodvratného podzimu. Ztichlý lesopark prostupuje z dálek hořký dech požatých polí.

SKUTEČ – poslední prázdninový koncert se nesl ve znamení cesty na pomezí východočeského kraje, do končin, které jsem měl zobrazené v hlavě jako území, kde lidé již nevytváří duchovní společenství a jsou nasměrováni více k hmatatelným hodnotám. Opak byl překvapivou pravdou. Ale popořádku. Brzká ranní cesta centrální Vysočinou byla lemována jiskrnými výhledy. Vodoteče a rybníky byly vyzdobeny hustou mlhovinou, teplota klesla těsně nad bod mrazu. Podzim se hlásil o slovo babím létem.
Renesanční kostel nanebevzetí Panny Marie je skutečnou dominantou města a to v pravém slova smyslu. Nedělní ráno bylo velkou děkovnou oslavou všech Darů, které nám jsou nabízeny. Pole jsou sklizena, jabloně dozrávají, místní pan farář vrchovatou měrou sytí slovem svoje stádo. Nebeský Otec neopomněl tento kraj. Děkujeme za pozvání a společný čas.

V záložce písmáctví ponechávám novou kolekci básní pod názvem OSTATKY ZEMĚ. V letošním létě mě často otvírala náruč krajina středního pojihlaví a propisovala se mi hluboko do srdce. Teplomilné a hadcové stepi střídající se s divokými meandry řeky Jihlávky, dubové pařeziny mnohdy odhadované věku několika staletí, rozmanitá květena, geologické vrstvy a zlomy. Tolik krásy člověka nenechá netečného.

Rád bych chtěl všem ze srdce poděkovat za podporu nominace ceny Adapterra Awards. Nesbírám ocenění, život je pouhým okamžikem. V mém případě je to, věřím, o předání odvahy dalším lidem, jímž není lhostejný osud přírody a kvality lidských životů ve zdravém životním prostředí a jeho vyvážených sociálních funkcích. Vězte, že navzdory úřednické bezkrevnosti a pohodlnému splynutí s beztvarým davem, jsme to my, každý za sebe, kdo má volbu „odspodu“ dělat tuto krásnou planetu lepším místem k životu. Děkuji Vám.

„Země odmítá dát úrodu, horečnaté slunce nevyživuje leč zabíjí, člověk stroj znaven pracuje navzdory řádu noci a dne.“ Tato slova vyřkla před sto lety samotářka a žena s duší lesa, vysočinská vizionářka Anna Pamrrová. A jak známo, chtivá lůza vždy vizionáře umlčí a vyžene ze svého středu proto, že nevyslovují jednoduchá řešení a tím narušují život pohodlné, vědomé i nevědomé destrukce.

Beton megalomanských staveb, rozpálený asfalt, umírající stromy které již nedosáhnou pro vodu, zmučená orná půda, zmeliorované vodoteče, vyvezené kaly čističek plné toxických jedů. V koloběhu přírody všudy přítomná antikoncepce, drogy a děsivé množství pesticidů.

Vlastně obdivuji Zemi, že ještě láskyplně komunikuje s člověkem skrze sucho, epidemie, plošný rozpad lesů, migraci rostlinných a živočišných druhů, celých národů.

Ale ruku na srdce. Vzdá se někdo krátkodobého blahobytu, utišujících požitků, výnosných válek a drnacování přírodních zdrojů? Existují ještě muži, kteří se o sebe umějí postarat a jejich ženy nejsou jen rozmařilé, emočně manipulující bytosti, karikující neměnný mechanismus světa?

Snad je můj pohled pouze výsledkem dlouhodobé vyprahlosti přírody, jež se v mém případě stává metafyzickou. Nemá nic společného s populistickými nářky po moci dychtícího neomarxismu. Nad lidskými dějinami se klene Milosrdenství a v něj toužím bezbřeze věřit.

Zveme Vás na spoustu letních koncertů, které nejsou, věříme, slaboduchou show, ale v opravdovosti se podobají modlitbě za krajinu a lidské vědomí.

Ještě jednou chci dodatečně poděkovat přátelům z přírodě blízkých komunit a škol za velikou podporu mojí práce a „nicnedělání“. Sílu oběti člověk zakusí v nelehkých chvílích. Děkuji z hloubi srdce Vám všem. Ponejvíce Petrovi Kjučukovi.

Prosklená střecha neratovského kostela hledí vertikálou srdce do nebes, za nimiž tuším věčný domov. Setkání s blízkými co odešli, pohled do tváře tomu, jemuž patří tento svět a náš život. Čas bez času, bez slz, bez bolesti.

Utěšení tíže života, řeknou nevidomí. Opium lidstva. Jenže všechny mocnosti světa byly zlomeny, zanikly. Láska, odpuštění, víra, klenou se bez přerušení nad dějinami.

Promodlený neratovský kostel přežil staletí, války, vyvražďování a vyhánění národností. Vzestup a pád. Nakonec na jeho domnělé smrti, odstřelení a zapálení střechy procházející ruskou armádou, byl „vzkříšen“ nový plodný život. Místo setkávání se s Bohem, duchem místa, krásou přírody a těmi, jež se v lásce obětují potřebným a z lidského pohledu nejmenším.

Oblažující kouřmo propršených hor, slitovný zpěv tolik potřebného deště rozeznívající alikvóty skleněné střechy a přítomnost nemála otevřených srdcí, učinili náš koncert sváteční modlitbou. Písní za déšť, dějiny lidstva, nacházení naděje a smyslu života.

Děkujeme.