V sobotu 4.4.2026 v 16:00 hodin proběhne v Jimramově v rámci múzického večera Potulné akademie s názvem PRAMENY autorské čtení Jirky Nohela s podtitulem Ekologie duše.

Celá akce se uskuteční v Galerii pod klenbou, což je bývalý kostel sv. Matouše, U Kaple 174, Jimramov.

Srdečně zveme.

Střecha poutního kostela ve Slavkovicích je podobná dlaním z nichž vyvěrá voda. Pramen ústící do pomyslné křtitelnice nabízí osvěžení poutníkům, kteří nalezli tohle místo plné milostí. Obraz Božího milosrdenství, který nechala dle zjevení namalovat polská světice Faustina Kowalská, v sobě ukrývá uhrančivou sílu. Naléhavý hlas pro svět beznaděje, hledajícího ve všemožných slepých uličkách cestu k pokoji. Křížová cesta ve stráni za kostelem otvírá neohraničený vysočinský pohled plný klenových alejí, květnatých luk, kamenitých polí a podmáčených lesů. Tohle neotřelé spojení krás přírody a hlubin Ducha nešlo minout bez povšimnutí. Je místem, kde se lze bezpečně ukrýt před rozličnou bouří.

V pořadí desátý studiový zvukový záznam našeho společného hudebního putování je věnován kraji na dohled od kopce Vejdochu. Přáním je natočit osmipísňovou koláž fotografií a hudebních nálad.

Tenkrát, když už nepadal sníh a ropný blahobyt hřměl vyčerpanou krajinou, nespokojení lidé považovali sami sebe za chudé počtem strávených dovolených, pivovary navařily červenou adventní tekutinu a vyčpělé vánoce od září blikaly i ve venkovské sámošce. Tenkrát (a není tomu tak dlouho), kdy zuřila válka na proruské síti, babylon se prolamoval na levou stranu, náckové započali čistku a lenivý proletariát adoroval staré pořádky. Tenkrát v prázdnotě tohoto světa, v hladu, ve tmě, v soužení mučených, v bolesti plačících, v krvi pobitých. Tenkrát, kdy znamení doby šlo číst jako dětský slabikář, zkratka pohřbila jazyk a bezobsažnost ducha vysušila kosti mrtvých. Tenkrát, kdy byla dopita káva a nicotní soudcové provážili míru, moravské vínečko vylisované do poslední slupky omámilo tupou bolest, Menšík rozplakával mediální prostor k uzoufání, antichartisté stále vršili jidášské měďáky (někteří i půlstoletí po své smrti, jestli se vůbec narodili). Tenkrát, kdy už téměř nebylo na výběr, přilétly na krmítko mlynaříci a jabloň v zahradě vyzdobily kvíčaly. Neslyšná křídla ztišila podvečerní oblohu a započalo divadlo barev a tónů. Slunovrat rozťal půlrok píce a jabloně, ty neokoralé krásky, učesala námraza jako nevěsty čekající na ženicha, jako travní stébla v podletí smýkaná vanem. Žádná přesladká poleva vánoc, hopsa hejsa koleda, vůl u žlabu. Na oponě dějin svatá rodina v úzkosti podřezaných neviňátek. Realita světa v započatém díle vykoupení. Římští náckové lisující dějiny, lichotvářný Herodes s krátkou zbraní pod jazykem. Nic co by svět neznal.

Přejeme Vám požehnaný vánoční čas. Osobní statečnost, cit a vůli chránit vše lidské a živoucí.

Ne náhodou začínám kapelní občasník tímto hlubokým biblickým souslovím v den, kdy si naše krásná vlast připomíná 37. výročí vymanění se z komunistické zlovůle. Víra a svoboda jsou základní potřebou každého jedince. Pokud se ovšem nejedná o karikaturu člověka. Mám vypozorováno, že jsou mezi námi archetypy lidí, kteří se vždy rozhodnou pro horší variantu. Je za tím jejich odklon od světla. Nic víc, nic míň.

V kapele prožíváme období nezapomenutelných koncertů. Nelze říct, který z nich měl větší sílu. Jakoby se vše vršilo, rozprostíralo. Děkujeme otevřeným srdcím, která se ztotožňují s lyrikou Vysočiny. A chce se nám pracovat, což je dobré. Dolaďujeme aranže nových písní a chystáme se do studia. Seznámili jsme se s fotografem Honzou, který má navnímanou krajinu okolí Slavkovic. Tedy místa, kde je jedno z údobí života vloženo do písní. Honzovy fotografie by měly dotvořit koláž vší té krásy alejí, kopce Vejdochu a dlaní, z nichž pramení voda a světlo.

ČRo Brno připravuje záznam putování divokým lesem, který se adaptoval na změny klimatu – sám, dokonale, téměř bez obsedantní lidské potřeby řídit přírodní procesy. Pořad hledejte za krátký čas v archivu ČRo Brno, pořad Zelný rynk.

Návštěva Prahy a převzetí ceny Adapterra Awwards byla pro mě velikým zážitkem. Viděl jsem dlouhé schody do metra, krásnou architekturu města, křičící fotbalisty na vlakovém nádraží, památník dětí pana Winstona, město bez rasových předsudků a z nadhledu svůj život v lesních samotách, který bych neměnil.
Děkuji všem, kdo o krok podpořili volnost přírody. Tohle ocenění patří mým spolupracovníkům a hlavně lidem, kteří ode mě v době nepochopení většinové společnosti neodvrátili tvář.

Požehnaný a smysluplný advent přejeme.

Zasněnou krásu vysočinského podzimu jen nepatrně poškrábalo volební vystřízlivění. Vycházející slunce nalezlo svět ve stejném řádu věcí. Nocí a dnů, podzimů a jar, zim a lét. Oklamaná lůza se nedočkala levnějších cetek a kávičky. Upokojení se nedostavilo. Zapšklost dál přemílá duši jako zkaženou flákotu, úleva v nedohlednu. Národ Švejků, toužící pod ochranou severoatlantické aliance vlastnit evropské výhody, si zvolil do svého čela partu vychytralých komunistů a nácků. Ukázal světu kde hledá středobod hodnot, za něž celé generace trpěly a bojovaly.
Internet plný hospodských žvanilů, bez znalosti souvislostí hodnotí greendealy, olomoucké syrečky, ochranu přírody, pomoc obětem zmítaným válkou. Ďábel Putin se směje, zlo má zase o malý krůček volnější cestu. Evropa je více hnědá, levicová, otrhaná.

Připomínka 65 roků od smrti komunistického mučedníka, básníka Jana Zahradníčka, proběhla díky budišovskému panu faráři u památníku jeho posledního výdechu nedaleko Vlčatína na Třebíčsku. Přítomnost lidí chápající umění jako odlesk Ducha, selských synů zúrodňujících svým potem rodnou hroudu a matek modlících se za svět, proměnili pietu v děkovnou oslavu plodného života člověka, který by se s jistotou neztotožnil s kultem levicového sobectví. Ve chvíli závěrečného kněžského požehnání projela směrem k Třebíči sanitka.

Javory a třešně hoří v impozantních západech slunce. Úžas je lékem na prázdnotu.