Zničující výheň a žíznící země umenšují zažité jistoty, které samy sebe stravují v proměnách. Začátek letošního léta přepíše limity ekosystémů zase blíže k dlouhodobé návratnosti rovnováhy. Není nač čekat se změnou vědomí, pokud chceme planetu nesobecky předat těm, co přijdou po nás. Františkánská spiritualita dobrovolné skromnosti může být jednou z mnoha inspirací.

Máme za sebou několik krásných koncertů, za které ve vzpomínkách děkujeme. Vždy se stane alespoň nepatrný zázrak, setkání, zpěv ptactva do staccata rytmu vesmíru.

S kapelou se snažíme mimo živé hraní i více zkoušet. Oživili jsme téma hudebního doprovodu „Křížové cesty za nenarozené“ slezského básníka Ondřeje Hložka. Snahou je v pozdních podzimních měsících roku celé dílo nahrát tak, aby se v pravou chvíli velikonoc stalo aktuálním.

Souběžným výhonkem našich snah je i zhudebňování a zaznamenání básní Jana Dokulila, dalšího z mučedníků komunistické zlovůle padesátých let, kněze, básníka a pokrevně blízkého rodiny Zahradníčkovy s Uhřínova. Jeho životopis vydá časem na dlouhé samostatné připomenutí a zamyšlení. Téma komunistického teroru nechci nechávat bez povšimnutí. Z úcty k obětem a navzdory těm, kdo adorují mechanismy zlovůle jakéhokoliv soukolí dějin.

V závěru týdne se náhle a nečekaně uzavřela ani ne 45 letá životní pouť blízké křehké duše, kamaráda a fotografa Jana Komendy. Společně jsme připravovali čtveroroční slavkovickou koláž hudby a fotografií. Každé setkání či telefonát byl velikou oslavou upřímnosti mladého a nezkaleného pohledu na svět. Věřím, že Jan je připočten k zástupu spasených.

Do týmu vyšlapávajících kapele cestu k novým koncertům, přibyl člověk zkušený v pořadatelské činnosti všemožných akcí paralelní kultury. Je jím Jirka Slavíček, multižánrový hybatel rezonancí okrajových žánrů z podhůří Vysočiny.

Nezměrné utrpení obětí totalitních režimů pokrývá pozvolný nános času, materialistické nespokojenosti a bagatelizování dějin švejkovskou rétorikou, která je našemu národu tolik příznačná. Blahořečení Jana Buly a Václava Drboly lze také vnímat jako blahořečení všech bezejmenných mučedníků, kteří svojí odhodlaností a za brány života sahající odvahou, nastavili tvář zlu. Smutné je, že pro přesycenou společnost není téma svobody aktuální. V záplavě požitků jsme si jisti vším, co zítra neudržíme v rukou.
Před mnoha lety jsme natočili o Janu Bulovi píseň s názvem Lukov. Ano, je nezralá, dnes bych ji napsal v hlubším podtónu. Ale je děsivá časem čekání na popravu. Smrtelnou úzkostí na rubu poklonkování demagogii, která zplodila bolest a vykolejení dějin. Díky Bohu za přímluvce v nebesích. Za memento křehké svobody, které na celém světě neustále usiluje o živoucnost temná síla, oděná do pozlátek slibů.

Máme za sebou několik výjimečných koncertů, za které děkujeme a v neustávající myšlence zdravíme všechny, s nimiž jsme se setkali. Po mnoha letech jsme si zahráli na malém festivalu, v Sázavě u Žďáru nad Sázavou. Bylo to krásné. Vlaštovky pročesávali podvečerní oblohu, smolničky a zběhovce zdobily luční vlnobití. Nikde žádné tojtojky, buřty, pivní kelímky. Žádná vnucená bezduchá zábava a vtípky konferenciérů. Tu už bych, říkám za sebe, nechtěl nikdy zažít. Putovní ekumenický festival je pro bytosti přemýšlivé, nehledající pozlátka rozličných show. Setkání hudebníků ztvárňujících svoje hledačství do písní, vyplulo po řece Sázavě do dalších otevřených přístavů.

Přejeme Vám pěkné léto, tolik potřebný déšť a snivé cesty.

V sobotu 4.4.2026 v 16:00 hodin proběhne v Jimramově v rámci múzického večera Potulné akademie s názvem PRAMENY autorské čtení Jirky Nohela s podtitulem Ekologie duše.

Celá akce se uskuteční v Galerii pod klenbou, což je bývalý kostel sv. Matouše, U Kaple 174, Jimramov.

Srdečně zveme.

Střecha poutního kostela ve Slavkovicích je podobná dlaním z nichž vyvěrá voda. Pramen ústící do pomyslné křtitelnice nabízí osvěžení poutníkům, kteří nalezli tohle místo plné milostí. Obraz Božího milosrdenství, který nechala dle zjevení namalovat polská světice Faustina Kowalská, v sobě ukrývá uhrančivou sílu. Naléhavý hlas pro svět beznaděje, hledajícího ve všemožných slepých uličkách cestu k pokoji. Křížová cesta ve stráni za kostelem otvírá neohraničený vysočinský pohled plný klenových alejí, květnatých luk, kamenitých polí a podmáčených lesů. Tohle neotřelé spojení krás přírody a hlubin Ducha nešlo minout bez povšimnutí. Je místem, kde se lze bezpečně ukrýt před rozličnou bouří.

V pořadí desátý studiový zvukový záznam našeho společného hudebního putování je věnován kraji na dohled od kopce Vejdochu. Přáním je natočit osmipísňovou koláž fotografií a hudebních nálad.

Tenkrát, když už nepadal sníh a ropný blahobyt hřměl vyčerpanou krajinou, nespokojení lidé považovali sami sebe za chudé počtem strávených dovolených, pivovary navařily červenou adventní tekutinu a vyčpělé vánoce od září blikaly i ve venkovské sámošce. Tenkrát (a není tomu tak dlouho), kdy zuřila válka na proruské síti, babylon se prolamoval na levou stranu, náckové započali čistku a lenivý proletariát adoroval staré pořádky. Tenkrát v prázdnotě tohoto světa, v hladu, ve tmě, v soužení mučených, v bolesti plačících, v krvi pobitých. Tenkrát, kdy znamení doby šlo číst jako dětský slabikář, zkratka pohřbila jazyk a bezobsažnost ducha vysušila kosti mrtvých. Tenkrát, kdy byla dopita káva a nicotní soudcové provážili míru, moravské vínečko vylisované do poslední slupky omámilo tupou bolest, Menšík rozplakával mediální prostor k uzoufání, antichartisté stále vršili jidášské měďáky (někteří i půlstoletí po své smrti, jestli se vůbec narodili). Tenkrát, kdy už téměř nebylo na výběr, přilétly na krmítko mlynaříci a jabloň v zahradě vyzdobily kvíčaly. Neslyšná křídla ztišila podvečerní oblohu a započalo divadlo barev a tónů. Slunovrat rozťal půlrok píce a jabloně, ty neokoralé krásky, učesala námraza jako nevěsty čekající na ženicha, jako travní stébla v podletí smýkaná vanem. Žádná přesladká poleva vánoc, hopsa hejsa koleda, vůl u žlabu. Na oponě dějin svatá rodina v úzkosti podřezaných neviňátek. Realita světa v započatém díle vykoupení. Římští náckové lisující dějiny, lichotvářný Herodes s krátkou zbraní pod jazykem. Nic co by svět neznal.

Přejeme Vám požehnaný vánoční čas. Osobní statečnost, cit a vůli chránit vše lidské a živoucí.