1.9.2026 PŘÁTELÉ JAKUBA DEMLA (Jirka)

Milí přátelé hudby a poezie. V den narozenin velkého básníka Vysočiny Jakuba Demla, byla v tasovském kostele pokřtěna P. Markem Orko Váchou kniha MOJI PŘÁTELÉ. Tedy již její dvacáté vydání, doplněné o dvě nalezené básně a graficky, až dojemně, zpracované výtvarnicí Lidmilou Annou Dohnalovou. Zakoupit si ji můžete v Moravskobudějovickém nakladatelství Motýlek. Svoji duši oblažíte silou slova pana faráře Demla v díle, jež bylo, narozdíl od mnoha jeho dalších spisů pro svoji květnatou srozumitelnost, vlídně přijímáno i lidem domorodým a prostým. Výtvarná nadstavba paní Dohnalové, coby dítka tasovské krajiny plné syenitových balvanů, kamenných stodol a rozechvívající lyriky, zdařile posouvá knihu k nové perspektivě.
Na podvečerním setkání s tvůrci knihy, zaznívaly rozličné vzpomínky starších obyvatel na dobu, kdy nesrozumitelný Deml, prorok, v Tasově žil. On, člověk bez peněz a společenského přijetí, žil ve vile, kterou mu postavili obdivovatelé jeho díla. Jistě, že tohle nenechalo klidnými nastupující chátru komunistů a proletářů. Na jedné z jejich stranických schůzí se nechal soudruh slyšet. „Deml vydal knihu Moji přátelé. Koupíme si ji, přečteme, a všechny pozavíráme.“ Svými přáteli měl autor na mysli všemožnou květenu vysočinského podhůří. Snad už tedy jen pro zasmání o vykolejenosti oné doby.

A ještě jeden knižní tip. Tišnovské nakladatelství SURSUM v těchto dnech vydalo NOEMŮV LES. Na příběhu pokalamitní adaptace lesů velkobítešska, autorem Petrem Kjučukovem, vysvětlená nutnost celostního vnímání ekosystémů.

S rozhlasovou dramaturgyní Alenkou Blažejovskou jsme v prostředí žíznícího lesa natočili další díl ze série putování lesem. Snahou bylo pojmenovat vliv období vrcholného blahobytu na vlny veder a z nich pramenící nedostatek vody. Brzy najdete v archivu ČRO Brno, pořad ZELNÝ RYNK.

Ve stejném duchu se nesla i návštěva pana prezidenta Petra Pavla na zámku v Lánech, na kterou jsem byl pozván v rámci setkání lidí aktivně pracujících na zmírnění dopadů rozkolísaného klimatu. Pan prezident je rovná osobnost a jeho paní nosí šaty, stejně jako i spousta jiných žen se snaží být upravenou. A také mají ve svém sídle moc dobré jídlo. (Za keřem zámeckého parku jsem úspěšně zlikvidoval celý tác čehosi, čemu říkali nejspíš podle francouzského prezidenta – makronky.) A umějí opravdově poděkovat i poslední kuchařce a uklízečce, která je jim nablízku. A také lidem, kteří přes nepochopení většinové společnosti hledají řešení, jak trvale čelit suchu a plíživé chudobě.

Těším se na setkání a přeji déšť.