Samota je dar. Tuhle myšlenku vyřkla ústa Anny Pammrové na žďárecké samotě kolem roku 1900. Samota není totožná s opuštěností. Je to prostor, nadkomfortní zóna, v níž se rozprostírá nitro člověka vnímající veškeré souvislosti poznání, které je schopno uchopit. V samotě rodí se potřeba řádu nocí a dnů, jar a podzimů. Mravního řádu, který otevírá oči nadhledu nad lidským hemžením a slepými ulicemi dějin. Nadčasovost, která umožňuje samotářům vnímat druhé a sebe, osvobozuje od histerických záchvatů většinové společnosti nasměrované k požitkům a z nich pramenících nejistot. Být samotářem, znamená sám sebe vyhostit z lichotvářného okolí, nechat na sobě ulpět jedovaté slině nepochopení, ale také nalézt sebe jako dítko imaginace a bezčasovosti. Právě tento moment přiživuje tvůrčího ducha těch, kdo se dobrovolně rozešli z infikovaným prostředím lidského společenství. Začali jsme pozvolna pracovat na nových písních. Poprvé v historii kapely jsme si vypůjčili píseň kolegů. Jde o slavný hit portugalské kapely Madredeus, Ao Longe o Mar. Zhudebnili básně Antonína Sovy, Jana Skácela, Otokara Březiny a petrkovského samotáře Bohuslava Reynka. Několik nových písní je ryze autorských. K výtvarné podobě písní jsem přizval slezskou samotářku Pavlínu Parákovou. Celé dílo bychom v podobě demo snímku chtěli studiově nahrát, ale to je příběh některých zim.

Jsou místa a chvíle, které člověka doslova pohltí propojením práce lidských rukou a duchovní síly. Jedním z takových je bezesporu Santiniho chrám na Zelené hoře, kde jsme měli tu čest být spolutvůrci programu tzv. Noci kostelů. Večera, kdy se kostely v celé republice otevírají lidem bez rozdílu vyznání a míry spirituality. Chrám na Zelené hoře je po delší době rekonstrukcí nově otevřený. Slovy nelze dost dobře vystihnout obdiv k tvůrčí práci a schopnostem povolaných lidí. A ještě jeden rozměr má tato stavba. Při pohledu z vnitřních ochozů kostela do okolní krajiny si člověk naplno uvědomí, jaké bohatství nám naši předkové zanechali. Citlivě, s respektem k přírodě a estetice, zúrodnili a hospodářsky pozvedli kus podmáčené země. Žijeme v krásné zemi a přesyceni možnostmi mnohdy zapomínáme na to, že i ona na nás čeká. Že je živá a tvůrčí. Ze srdce děkujeme pořadatelům a vnímavým posluchačům, že naše písně mohou navždy tiše rezonovat ve zdech tohoto překrásného chrámu.

Zde jsou odkazy na dvě epizody pořadu Hudební přístav na Českém rozhlase Ostrava, do kterých zařadil hudební redaktor Milan Bátor dvě písně z našeho nového alba.

Píseň o tíze

Jaro pod Čichnou

Koláž hudby a slova, ukrytá pod tímto názvem, je vyznáním celistvé kráse přírody východní části Vysočiny, jíž společně se spoustou zvukomalebných přítoků odvodňuje řeka Svratka, nazývaná německým obyvatelstvem žijícím v předválečném období na jihu Brna Schwarzava. Je to vyznání vztahu k zádumčivosti, k vyzývavým výhledům do krajiny, které v sobě nosí něco nevyslovitelného. Prožil jsem zde spoustu roků života. Přerodil se z dítěte v muže, z povětrné bytosti v zemitého člověka. Svratka je mojí křestní vodou, pomyslnou mikví, do níž vstupuji omýt bolest života. Netoužím cestovat po dalekých destinacích. Dobře vím, že každý kout země je naplněný tvářností svého tvůrce a ve své duši smím kdykoliv tuhle „bilokaci“ prožít. Údolí Svratky se svým členitým okolím mi nabízí vše, čeho se chci na zemi dotknout. Podhorský les plný pramenišť, skály dotýkající se nebe, symfonii jara, podzimy tiché tak, že věřím stromům vyprávět tóny s nimiž rezonuji. Zlatorudé trávy, jalovcové stráně, jeřabiny, břízy, vybroušené drahokamy říčních kamenů, cesta řeky. Je tu krásně, když odtáhnou rabující vojska a země patří těm, jejichž je pot a zorané ruce. Za klavírní doprovod děkuji Vojtovi Bojanovskému, za grafické zpracování Terezce Malé. Melodramatickou miniaturu lze poslechnout v záložce Písmáctví.

Máme za sebou několik krásných koncertů, plných inspirativních setkání a vlídných přijetí. Za všechny od srdce děkujeme. Mezi všemi bych však rád zvýraznil jeden, v malé vesničce na pomezí Moravské brány a Vysočiny, ve Křtěnově nedaleko Kunštátu. Ne snad proto, že by nás v této vsi pohostili bábovkou z více rozinkami nebo lepším čajem (však i to vše bylo vynikající), ale že se tu v padesátých létech minulého století stal místní kraj „jevištěm“ zavrženíhodného dramatu bezpráví a brutality nastupující komunistické moci vůči tzv. venkovským boháčům, kulakům. Lidem, kteří svojí nikdy nekončící dennodenní prací v hospodářství, v odříkání si, ve vztahu k přírodě a Bohu, byli tím nejsnazším terčem k rozsévání strachu a násilí ve venkovském prostředí. Za pomoci nastrčeného agenta „Karla“, gestapácky ozkoušených metod, překrucováním pravdy v ideologii, udělali místní bolševici mnoho jedinců, rodin a generací nešťastnými. Proč tohle vše píšu, když je to tak dávno? Mechanismy takového jednání se nemění. Však i my všichni obyvatelé Evropy jsme v nevědomém Rusku nazýváni nacisty. S jediným cílem, mít v rukou moc a z ní plynoucí zisk. Lidstvo se nemění. Ale ruku na srdce. Možná jsem všechno možné, plný nedokonalosti. Ale rozhodně se necítím být nacistou.