1.7. až 31.8.2025 PRÁZDNINOVÝ DENÍK (Jirka)

HARTVÍKOVICE – hráli jsme v kostele, kde na přelomu 20. století uzavřeli manželství vysočinská myslitelka a žena s duší lesa Anna Pamrrová a jí přidělený muž (jak to v oné době po výhodách chodilo), opilec a násilník František Kroh. Ne, jednostranně nesoudím. Anna byla na tu dobu vzdělaná a složitá žena. Jako vizionářka byla průměrnou společností nepochopena. Kroh byl dle pamětníků protipól, nezodpovědný kořala a jednoduchá duše.
Ve vzpomínkách s údivnou radostí na Hartvíkovice uchovávám nesmírně otevřené a pozorné publikum v kostelíku nad hlubokým meandrem řeky Jihlávky.

MAŇOVÁ – je vesnička v boční geologické nátrži milovaného údolí řeky Svratky. Staré stodoly, ovocné stromy a ticho pročesávané vlaštovčím štěbetáním. Počasí střídajících se dešťových přeháněk nás na místo pravidelného koncertu u návesní kaple Panny Marie Bolestné zahnalo pod přístřešek hospody 5. cenové kategorie. Ale jako každý rok, bylo to čarokrásné. Na chvíli jsme se stali potulnými muzikanty hrajícími pod návesní lípou, nebo v putice. Tentokrát naše písně doprovázelo bubnování kapek tolik potřebného deště. Cáry mlh se trhaly o hranu hlubokého údolí. Pomalu přicházela noc.

SÁZAVSKÝ KLÁŠTER – pro toho kdo hledá smysl života je charakteristické, že se vydává na cestu. I my jsme výjimečně opustili Vysočinu a vysočinskou poezií navštívili střední Čechy. Daleké cesty, kdy člověk z okna automobilu sleduje úrodu polí a práci zemědělců dávají čas k přemýšlení o otázkách – čím je pro mě hudba a poezie? Naplňuje mě obsahem a pokojem? Jsem obdarován stejnou měrou naplnit druhé? Čím jsou pro mě moji spoluhráči, když společný čas je vlastně takové malé manželství, se vším radostným i bezvýchodným? Mám Markétu a Aleše rád. A chtěl bych s nimi dál roznášet zvěst naděje. Věk kolem padesátky je ovšem přelomem, kdy se do života začne vkrádat neústupnost, pocit absolutní pravdy, domnělé normálnosti. Je to naučená toxicita rodových zátěží, které se nevyhne nikdo z lidí. Je třeba ji vědomě vyhánět ze dveří. Nebo zapřáhnout do pluhu jako sv. Prokop zapřáhl čerta a vyoral jeho negativní silou úvozové brázdy v lesích okolo památného Sázavského kláštera. To pomýlené přetavil ve svoji výhodu a růst.
Prdelatí andělíčkové, pozlacené baroko, dech dějin a k tomu my, lidé tělem barokní, myslí pozdně venkovskou. V údolí šuměla Sázava, řeka nesměle se rodící na protějším kopci mnohačetných pramenů Svratky.

VLAŠIM – husitští bratři v Kristu nás přivítali otevřeným srdcem a náručí. Nebývalá návštěvnost koncertu a reakce publika jasně vypovídala o skutečné ekumeně vedené zespod. Ne od vlastnění pravdy, ale touhou opravdovosti srdce. Ostatně, to je to, oč zde na zemi jde.
Zdejší paní farářka je učiněný živel. Ve své zahradě má stinný, až reynkovský altánek, velikánskou kočku a spoustu ovoce. Kostel pak je výjimečný výtečnou „suchou“ akustikou, a barevnou vitráží, která propouští sluneční velkolepé divadlo. Je tedy jako dělaný na koncerty a nahrávání. Zdejší sbor je živým organismem. A Vlašim, to je městečko hodné poznání. Těšíme se na návrat.

KONOPIŠTĚ – kavárna na pomezí lesní bažantnice a zámeckého parkoviště nám byla pro dva dny zázemím. Našli jsme tu přenocování, kafe a kamarádské srdce majitele. V sobotním podvečeru jsme zahráli několika málo návštěvníkům koncertu. Na opačné straně podzámčí se ve stejnou chvíli odehrávalo show pana Hagena a jeho kapely. Nutno uznat, že návštěvníků měl podstatně více jako my, to je tajemství popkultury a mediálnosti. Ale neměnil bych. Hlubina veršů a objetí přírody má trvalou hodnotu. Hned ráno, po návratu domů, jsem posekal otavu. Bylo to očistné.

ČERNÁ – Noemova Archa jako jedno z nevšedních, moderních, imaginárních vyjádření duchovní architektury. Minimalistická výzdoba a funkčnost, přírodní materiály, dřevo, energetická skromnost. Přítomnost pocitu bezpečné lodě, chránící na rozbouřeném moři dějin hodnoty směřující k přesahu lidského života, vyjmuté z lichých modernistických úvah neomarxismu. Sváteční, vlahý, nedělní večer pod masivem hory Havliny, která sytí prameny říčky Balinky. Pohlcující nebe jako prostřený modrý Mariin plášť protkaný zlatem.
V nedalekém Arnolci se roku 1902 narodil do selského stavení a návesní hospody v jednom, mučedník zvráceného komunistického režimu, kněz a velký muž Josef Toufar.

BABICE U LESONIC – princip dějin se neustále opakuje. Vždy hlouběji a z větší brutalitou lidstvo opustí vrozený mravní řád. Osa se vychýlí. Šibenice, popravčí špalky, zoufalství a bezmoc mají spuštěná stavidla. Nenávist a třídní frustrace zavádí nové pořádky. Je to tak stejné, vždy, v malém a velkém, v levém a pravém, nízkém i vysokém. Je to v lidech zakódované bažení pýchy, touha po moci, ďábelská pravda, pach krve.
Trojúhelník pozapomenutého koutu Vysočiny mezi Rokytnicí, Babicemi a Lukovem se v padesátých létech minulého století stal prostorem děsivého divadla zlovůle. Komunistický režim ukázal celému národu jak moc nenávidí prosté domorodce ukotvené ve vztahu k půdě, práci a víře v Boha. Součet rozsudků smrti, doživotí, propadení občanských práv včetně vystěhování přesáhl 120 životů. Zničených rodin, vztahů, strachu a bezmoci se nelze dopočítat.
Děkujeme z hloubi srdce za pozvání k uctění památky těchto mučedníků Vysočiny, v den popravy Václava Drboly. Snad více o to, že soudobá společnost vyměnila pomíjivé požitky za skutečnou svobodu pramenící ze zcela jiných hlubin. Elegie zatloukaných rakví mučedníků snad zůstane výstrahou všeho, co v člověku dřímá. Princip dějin má stále stejný scénář.

KAPLE SVATÉ ANNY U POHLEDU – je místem, kde se nebe dotýká země. Pramenící voda z útrob poutnické kaple napájí letité stromy stínem. Troudnaté lípy jsou zimovištěm netopýrů, hmyzu a mizejících lét dělného lidu. Velká procesí vystřídali meditující samotáři nalézající v zázračné vodě uzdravení. Tohle místo není opuštěné. Modlitbám se dostává vyslyšení. Letící šípy zbožných přání směřují ke zdroji života. Výklenková křížová cesta obkružující členitou dominantu kaple na níž spočinula Santiniho ruka, prochází rekonstrukcí. Pan kostelník Honza je ve své lidové zbožnosti noblesním správcem tohoto drahokamu. Svatá Anna má prokřehlé ruce, kterými se neznatelně dotýká neodvratného podzimu. Ztichlý lesopark prostupuje z dálek hořký dech požatých polí.

SKUTEČ – poslední prázdninový koncert se nesl ve znamení cesty na pomezí východočeského kraje, do končin, které jsem měl zobrazené v hlavě jako území, kde lidé již nevytváří duchovní společenství a jsou nasměrováni více k hmatatelným hodnotám. Opak byl překvapivou pravdou. Ale popořádku. Brzká ranní cesta centrální Vysočinou byla lemována jiskrnými výhledy. Vodoteče a rybníky byly vyzdobeny hustou mlhovinou, teplota klesla těsně nad bod mrazu. Podzim se hlásil o slovo babím létem.
Renesanční kostel nanebevzetí Panny Marie je skutečnou dominantou města a to v pravém slova smyslu. Nedělní ráno bylo velkou děkovnou oslavou všech Darů, které nám jsou nabízeny. Pole jsou sklizena, jabloně dozrávají, místní pan farář vrchovatou měrou sytí slovem svoje stádo. Nebeský Otec neopomněl tento kraj. Děkujeme za pozvání a společný čas.

V záložce písmáctví ponechávám novou kolekci básní pod názvem OSTATKY ZEMĚ. V letošním létě mě často otvírala náruč krajina středního pojihlaví a propisovala se mi hluboko do srdce. Teplomilné a hadcové stepi střídající se s divokými meandry řeky Jihlávky, dubové pařeziny mnohdy odhadované věku několika staletí, rozmanitá květena, geologické vrstvy a zlomy. Tolik krásy člověka nenechá netečného.

Rád bych chtěl všem ze srdce poděkovat za podporu nominace ceny Adapterra Awards. Nesbírám ocenění, život je pouhým okamžikem. V mém případě je to, věřím, o předání odvahy dalším lidem, jímž není lhostejný osud přírody a kvality lidských životů ve zdravém životním prostředí a jeho vyvážených sociálních funkcích. Vězte, že navzdory úřednické bezkrevnosti a pohodlnému splynutí s beztvarým davem, jsme to my, každý za sebe, kdo má volbu „odspodu“ dělat tuto krásnou planetu lepším místem k životu. Děkuji Vám.