1. kapitola
PODMAŇTE SI VŠE ŽIVÉ

V záplavě duchovních nauk je snadné přehlédnout Stvořitelovo dokonalé dílo přírody. Celistvou a zharmonizovanou propojenost organismů, ve které lze s naprostou jednoduchostí dohledat všechny obrazy lidského života.
Stejně jako v archetypech Jidášů, Veronik, Máří Magdalén či neprůbojných Šimonů z Cyreny, můžeme i v přírodě přiřazovat určitostem jejich význam a definici. Užasnout nad promyšleností vzájemně se ovlivňujících detailů, barev a proměn, zasazených do téměř nezpozorovatelného neustávajícího děje, na jehož rubu se dějí věci podstatné natolik, že ovlivňují život a chod celé planety.

Tahle nepatrná soukolí se můžou jevit bezvýznamnými, a pokud navíc patříme k těm, které ona dokonalá souhra nefascinuje, nebo byli výchovou nasměrováni k potlačení úžasu, připravujeme se o nejsnazší setkání se samotným Stvořitelem. A co víc, stejně jako v duchovním principu dobra a zla, můžeme se nevědomě ocitnout na druhém břehu řeky. Totiž stát se naprogramovanými bojovníky s přírodou.

Bitevnímu poli mezi „pohansky“ interpretovanou přírodou a nadřazováním destruktivní síly člověka, ukryté za nepochopeným výkladem biblického rčení „jděte a podmaňte si vše živé“, zjemnil hrany dokument papeže Františka pod názvem Laudato si´. Jenže jednou ze společných vlastností člověka i přírody je jistá forma setrvačnosti. Nebo, dalo by se říct, dobíhání cyklů. Popírat fakt, že se lidská společnost právě nachází v nálevce některého z dějinných obratů, je sebeklamné strkání hlavy do písku. Narušený vztah člověka k přírodě je totiž předstupněm nápravy věcí, tak jak nám samotná příroda předkládá na příkladech dílčích rozpadů ekosystémů.

Význam slova podmanit lze v pokřivené interpretaci předčítat jako zlomit nebo ovládnout. Ale skutečné podmanění je poznání, vcítění se, přijetí významů proměn a následné citlivé užívání darů. Jen v takové optice lze posléze Stvořitele prosit o trvalý a udržitelný užitek.
Podmanění si přírody například ve smyslu narovnání vodních toků, zbudování melioračních systémů, odvodnění krajiny s následky sucha a změn struktury půdy, rozhodně není v souladu s ekosystémovou funkcí lužních či mokřadních společenství, která, mnohými vnímaná jako územní ztráta, naopak pozitivně ovlivňují makroklimatické podmínky celých oblastí, a tudíž i jejich trvalou hospodářskou prosperitu.

Proč má člověk neustálé nutkání bojovat s přírodou, zlomit ji, řídit, odvodnit, uklízet, nadužívat? Má to tuším antropologické kořeny v hladu, nemocech, dobyvačných válkách o nová loviště, rození dětí jen coby výrazu společenské převahy. Tedy v pýše. Je to onen moment, kdy lidská obydlí začínají být prostornější než hospodářské budovy. Levné a otrocky vyrobené potraviny začínají proudit do měst a vyosený mravní řád přestává rozlišovat potřebu a rozmařilost. Chléb, který sytí, začíná mít menší vyčíslitelnou hodnotu než např. tabák, který zotročuje.

Nyní je tuším čas zastavit a oprostit se od ublíženecké toxicity neomarxismu. Z druhé strany pro změnu od povýšeneckého přístupu „jsem pán tvorstva a tohle je můj majetek řízený selským rozumem“. Obě cesty jsou slepé a vedou pouze k sociální agresi.
Onálepkování sebe sama zkušeností selského rozumu začas obnaží člověka v nedokonalosti. Zmíněné odvodňování krajiny nebo pěstování polních či lesních monokultur, bylo v počátku také selsky rozumné. Byla to odpověď jednoduché jistoty nebo potřeb života na části severní polokoule, kde více než půlroční útlum vegetace nutí člověka schraňovat do stodol.

Ó, BLAŽENÁ VINO
Ráj, tak jak je popisován biblickými vizionáři, lze imaginárně vnímat jako prosperující území mírného klimatu, zbavené přírodního boje nově vznikajícího na zániku předešlého. Byl uchráněn porušenosti a pravděpodobně uváděn do chodu silou Ducha. Dětinská představa o sexuální výzvě Evy vůči Adamovi byla ve skutečnosti vzpourou proti Boží moudrosti. Vlastně ten samý mechanismus vzpoury, který člověk aplikuje proti nastavenému řádu přírody.
Narovnáním toku malé říčky získáme 20 % nového hospodářsky nekvalitního území. Ztratíme ovšem 80 % toku přírodní energie, která zúrodňuje a zkvalitňuje další, již nevyčíslitelný prostor. Tohle je zřejmě zjednodušený princip oné vzpoury. Podmaňování ve jménu pýchy.
Pýcha, nebo chceme-li hřích, má za následek ztrátu prosperity duše. Vnitřní svět je zúžený, jako by fungoval jen na záchovném režimu. Až návratem do Otcova domu, zlomením pýchy, přichází zpět košatost všeho činění. Tedy zaplnění Duchem. Nejinak je tomu po uvolnění svázaných rukou přírody. Okamžitě se navrací prosperita. Ovšem ne ta přepočítávaná výhradně penězi, leč ta trvale přinášející všechny v pokoře vyprošované užitky.

V neidentifikovatelném časovém odstupu, poté, co Bůh v šesti dnech stvořil zemi a viděl, že je to dobré, umístil na nebe svítilny oddělující noc ode dne, naplnil prostor divokou zvěří, nebeským ptactvem a stromy, děti si bezstarostně mohly hrát nad dírou plnou zmijí a odpočívat společně s malými lvíčaty, započal plynout čas vršení pýchy. To, co se jedněm jeví jako pozitivní, možná snad občas draze zaplacený vývoj lidského rodu, vnímají ti citlivější jako cestu k rozvratu.
A zde se nabízí další paralela. Uzdravující mise Ježíše Krista, který nekupí moc, armádu ani ekonomicky silné zázemí, ale tiše uzdravuje vše porušené. Ona tichá proměna, která má ve svém nitru závratné a fascinující drama nově vznikajícího, na troskách zlomené pýchy člověka.
V přírodě by se tohle drama mohlo např. přirovnat k osvobození podhorského lesa, který se zbavil násilně implantovaných monokultur. Pod ochranu tlejících kmenů přinášejí ptáci semena smíšeného lesa a do tohoto uzdravujícího procesu vstoupí vrcholový predátor, který udržováním rovnováhy uvede tento ozdravný proces do bezpečného chodu.
Ano. Blahoslavená vina…

ZJEVÍM SVOJI MOC SKRZE NEJMENŠÍ
Není tomu o mnoho více než sto roků, co pražská dítka z lépe situovaných rodin dojedla nedělní oběd, pěkně se oblékla a v láskyplném rodinném kruhu navštívila cukrárnu nebo velkolepou sbírku cizokrajných zvířat v zoologické zahradě. Vedle slonů, žiraf, hadů a rozkošných opiček zde měla svoji klec i černošská rodina. Divné bytosti s podřadnou, tmavě zbarvenou kůží, vzaly mezi pravidelným ranním a večerním krmení zvířat zavděk pohozenou kůrkou chleba a do prachu upadlým cukrkandlem.
A také tomu není ani dvacet roků, co bříza, křehká lesní kráska, byla v lesích nevítána a od útlého věku jí bylo všemi dostupnými právními a mechanickými prostředky doslova usilováno o život.

Černošskými národy obývaná část planety se dnes výrazně hlásí ke křesťanství. Bříza se pro změnu postarala mnohým majitelům lesa o to, že nebyli nuceni svůj majetek prodat. A navíc, jen tak mimoděk, navrátila lesům rovnovážný koloběh živin v půdě, zadržela v odlesněných kopcích vodu, ochránila složitější evolučně stinné dřeviny před žárem slunce a mrazem. Vlastníkům lesů zajistila fungující finanční tok.
Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním.

ZÁKON, NEBO LÁSKA
Dle evangelistů a judaistických proroků bude mít posmrtný Boží milosrdný soud scénář dle našeho vlastního nasměrování. V podstatě jsme měli v životě na výběr ze dvou hlavních možností. Přiklonit se k jednoduššímu, leč suchopárnému dodržování zákonů, nebo svému srdci vyprosit lásku, která se možná ne vždy vejde do lidmi určených mantinelů, ale je blaze tvůrčí, košatá a závratně živoucí. Přináší nečekaně pozitivní situace, až by se chtělo říct, že nám Bůh naznačuje. To je ona cesta. Cesta dětsky nevypočítavého přístupu.

I když pozvolna prochází pozitivní změnou, patří lesní zákon v naší zemi k jedněm z nejtvrdších na světě. Paradoxně tahle tvrdost, mnohými vyvyšována na jakousi formu ctnosti a ohleduplnosti k lesu, v sobě nese mnoho nedomyšlených rozkolů odrážejících se na stavu samotného lesa. Za mnohé lze třeba uvést příklad zákonné povinnosti příliš brzké obnovy porostů, která neposkytuje přírodě dostatek času k zajištění a dopravení semen do půdy tak, aby došlo k žádané, cenné a smysluplně rozrůzněné přirozené obnově, která je základním nástrojem cyklického života lesních společenstev a zaručuje jejich časovou a druhovou chronologii. Důsledkem takto přísných nařízení je umělé zalesňování lesů, které jsou vysazovány, byť v přirozené druhové skladbě, ale bez nutné fáze vývoje pod ochranou a pozitivní konkurencí přípravných dřevin. Přebírají tak v zpřetrhaném cyklu pionýrskou roli a krátkověký scénář s jasným zadáním. Připrav podmínky a ustup.

Dalším z neuvážených zákonných doporučení, které nás svými důsledky zbavuje cenných informací ukrytých v genofondu starých stromů a likviduje ty nejdůležitější mikro-ekosystémy, na něž je vázaná tolik potřebná a pro les uzdravující biodiverzita, je těžba všech letitých a pozvolna odumírajících stromů. Pokud by v nás tento „zločin“ vyvolal pocit nikam nevedoucí diskuse o eutanazii, nejspíš se příliš nepleteme. I tak lze totiž obrazně chápat odstraňování všech starých, pro svůj tvar mnohdy hospodářsky nevyužitelných, ale dokonalých nositelů paměti.
Láska je nad zákonem. Otevřeným srdcem poznání a jemnocitu nelze páchat vědomé zlo.

KDYŽ SE NAPLNIL ČAS
Navštívil Anděl Boží dívku Marii. Přestala z nebe padat mana. Vzal do rukou chléb a lámal.

Na iniciační proces otevření srdce a mysli je třeba naplnění času. Ano, jsou věci, situace, prosby, které můžou tenhle proces urychlit nebo vyvolat. Ale skutečná proměna se zpravidla děje naprosto mimo nás. Je to tajemství.

Plošný nebo jednotlivý rozpad a následná obnova lesa je také věcí naplnění se času. V klimatickém pásmu horských smrčin jde o výměnu značné části populace, posílení kyselé půdy nepřeberným množstvím tlejícího dřeva, nástupem jeřábu ptačího, pod jehož ochranou započne další z nekončících cyklů lesa.

V podhorském a pahorkatinném smíšeném lese, jehož společenství v Evropě dominují, přichází obnova mechanickým a zdravotním poškozením jednotlivých stromů či malých skupin, které pod sebe, nebo místo sebe, pustí k lesní půdě sluneční svit a větší množství vodních srážek. Aktivuje se složitý proces hub vstřebávajících nerozloženou hrabanku, uvolňuje se místo novému životu.
Až se naplní čas, ptáci přinesou žaludy z nedalekého dubu, který právě v tomto čase zaplodil. Myšice si na zimu ukryjí do děr zásobu velkého množství bukvic. Až přijde čas, noční ptáci zredukují populaci myšic. Až přijde čas, hladová selata divokých prasat přeorají půdu. Až přijde čas, rys ostrovid upraví populaci spárkaté zvěře tak, aby neochuzovala rozmanitou pestrost lesů.

Až přijde čas, vstoupí světlo a pramen poznání nebude vysychat.


2. kapitola
OPTIMÁLNÍ A MAXIMÁLNÍ STAV NEZNAMENÁ TOTÉŽ

Lesnictví se zhostilo úkolu produkovat maximální množství dříví a průběžně jím naplňovat hospodářskou poptávku. Jako nadstavbu své činnosti si určilo blíže nespecifikovatelný, ale líbivý, a tudíž kolektivně kladně vnímaný úkol „zlepšování“ stavu lesa.

Představa o vylepšeném lese se logicky odráží od aktuálních potřeb společnosti či celých dějinných cyklů. Plošné odlesňování pralesů za účelem získání zemědělské půdy střídá monokulturní zalesňování pastvin smrkem, kupříkladu po vyčerpání energetických možností zanikajících sklářských osad či vyhnání německy mluvícího obyvatelstva z pohraničních hor. Všem důvěrně známý Boubínský prales poskytnul nacistickému vůdci drobnou radost v podobě šedesátimetrové jarní májky. Krkonoše se svým ojedinělým ekosystémem se v době normalizace pro změnu stávají centrem nezřízené rekreace a urbanistického velikášství. Králický Sněžník se dnes pyšní vysutou lávkou, coby pomníkem marnosti. Pokračovat by šlo do nekonečna příkladů.

V čem tedy spočívá ono zlepšení stavu lesa. Nově natřené lavičky a informační tabule? Trail pro horská kola? Odstranění uschlých a odumřelých stromů? Rozmístění ptačích budek a odpadkových košů? Les, po kterém se požaduje popření svých cyklů a sil? Uklizené odpadky a větve?
Odvodnění a vyklučení nepřehlédnutelné části lužních lesů na celém kontinentu „vylepšilo“ společenské povědomí o podmáčených ekosystémech natolik, že jedinečná lokalita soutoku řek Moravy a Dyje čeká v otrhaném hábitu politikaření na svoji ochranu do roku 2025.

Co vše může být skryté za myšlenkou zlepšování stavu lesa lze rozklíčovat na jednoduchém příkladu.
Vejde-li do lesa člověk hospodář a bude se rozhodovat mezi vytěžením krásné zralé borovice a pokřiveného doupného dožívajícího dubu, vytěží „poškozený“ dub. Jeho mysl i společenské povědomí nebudou nic namítat. Odmění ho pochvalou.

Ale pojďme si tento model rozebrat z jiného pohledu.
Bylo nutné pokřivený doupný strom kácet, i když se nacházel ve fázi, kdy na sebe vázal celou škálu ozdravných procesů prospěšných pro okolní les? Po postupném dožití by do půdy vrátil zpět vše, co si pro svůj život odebral. Rovná borovice mohla přinést užitek vyčíslitelný a dožívající dub užitek nevyčíslitelný.
Pokud zůstane myšlení ztotožněno s tímto scénářem, zůstane totožné i tzv. „zlepšování“ stavu lesa. Za čas v místě nenajdeme ani onu rovnou borovici, protože její stav se „zhorší“ vlivem věku, námrazy a sucha o to rychleji, čím méně bude chráněna pozitivním vlivem rozvinuté biodiverzity.

Pozvolna rozevírající se nůžky poptávky po šetrnějším zacházení s krajinou přivedly lesnictví do konfliktu s ochranou přírody. Zjednodušeně řečeno, máme strach o poptávku našich služeb.

Vnitřně naprogramovaným úkolem byl přece doposud převod pravé i nepravé pařeziny na les vysokého tvaru. A najednou kdosi maří naši nedokončenou práci a chce ochraňovat lesy kolem hradu Křivoklátu, či v různých teplomilných koutech vlasti. Místo chemické ochrany lesa ochraňuje motýly.
Šumava, náš národní poklad, plíce Evropy. Dnes čnějící pahýly suchých stromů. Učiněný ekoterorismus.
Rašeliniště na Rejvízu, nezpracované souše na Vysočině, nedostatečné zakmenění, lhůty a výjimky ze lhůt.

Na sklonku tereziánské doby byl lesnický stav tím, kdo skutečně pomohl hospodářskému nakládání s přírodou. V kontextu doby a míry poznání udělali naši stavovští předchůdci pro vydrancované lesy to, co bylo v jejich možnostech. Veřejnost začala vnímat zelený kabát jako symbol bezpečného a odborného postarání se o všechny složky lesa.

Píše se však rok 2025. V naší zemi panuje demokratické společenské zřízení a vrcholný blahobyt. Oprávněně nás opanovala klimatická a uhlíková úzkost. Hloubka poznání je neměřitelná.
Je však vědomá část veřejnosti ujištěna o smysluplnosti našeho činění a nakládání s veřejnými prostředky, když je nucena sledovat, jak v jižní části Vysočiny je do poslední větve zbavených lesů hrdě navracen smrk a na několikasethektarových holých plochách je naplňován zákonný podíl listnáčů a jedle?

Téměř bez výjimek, ve stanovené lhůtě.


3.kapitola
VHOĎTE SÍTĚ NA PRAVOU STRANU

Produkční výkonost, domnělé zlepšování stavu lesa, lichá představa o vždy zeleném, neporušeném, uspořádaném prostředí. Klamný pocit sounáležitosti s naprojektovaným, bezpečným prostředím přírody, infrastrukturně vybaveným inline dráhou, odpadkovými koši a interaktivním zákoutím s obrázky šelem a předsmažených pokrmů. Monotónní stejnorodé výsadby dřevin, nebo naopak téměř obsedantní snaha o nasvícenou fotografii pralesů v podobě výběrného tvaru lesa.
V těchto lovištích není úplně snadné se vymanit ze zajetí představ, které mají s reálnou podobou přírody pramálo společného.

Skutečná dynamika přírody je ukryta za bezvýhradným přijetím všech fází, cyklů a proměn přírodních společenství, včetně jejich zákonitého rozpadu a adaptace. Nalezení údivu v souhře dějů a mechanismů, kterými je příroda po okraj naplněna.

Ono biblické rčení o vhozené síti může v sobě ukrývat mnohovrstevnatý vzkaz týkající se všeho lidského činění, využívání nadstaveb a produktů lesa nevyjímaje. „Vhodit rybářskou síť na dobrou stranu”. Rozhodnout se pro přijetí všech darů přírody, ovšem bez potřeby přírodu řídit a usměrňovat. Její svobodu nezaměňovat za uklizený, znásilněný a bezezbytku využitý prostor.

Budoucnost lesů nikdy nebyla dobře předvídatelná. Lidská zkušenost je v kontextu věčnosti pouhou pošetilostí, a to i v době vyspělého výzkumu a schopnosti přečíst DNA organismů. Je ovlivňována mimo jiné vlivem člověka na tok a koloběh látek na planetě, šířením patogenů, přemisťováním nepůvodních invazivních druhů, nebo ochuzováním biodiverzity.
Oč silověji je člověkem negativně ovlivňována příroda, o to hůře je předvídatelná její prosperita. Ponecháme-li stranou holopasečné myšlení lesníků, na které již pomalu padá prach, zůstávají dva základní stavební pilíře, k nimž soudobá péče o les směřuje. Dva pilíře, ale naštěstí mnoho přístupů a cest.

VÝBĚRNÝ LES, co by snaha o napodobení života pralesů, ovšem s nepřijetím reality cyklického rozpadu a na něj navázaných půdních procesů v podobě ponechaných tlejících kmenů. Měřitelná hospodářská kondice lesních bloků, úzkostlivě ochraňovaných před přemnožením podkorního hmyzu, systematicky rozčleněných hustou sítí přibližovacích linek, uzpůsobených k pravidelné periodické péči o co nejvýraznější výškovou rozrůzněnost dřevin a generování výnosu.

FREESTYLE, podoby rozvázání všech přírodních procesů až do podstaty zdivočelého lesa, téměř bez usměrňování druhové a výškové rozrůzněnosti, s vyloučením chemické ochrany a výchovných zásahů, které jsou bezvýhradně ponechány autoredukci. Těžba dříví není prováděna šablonou hospodářské úpravy lesa (tedy procentuálním podílem slabého a tlustého dříví), ale jednotlivým výběrem jsou těženy cenné kmeny v nepravidelných a dlouhých časových intervalech tak, aby v bioskupinách nebyla narušována rozvíjející se biodiverzita. Tahle divoká forma lesa by měla být odpovědí na přetíženou industriální krajinu. Spojuje v sobě prostor proměňujících se tmavých a světlých fází lesa a jim odpovídající nabídku mikrostanovišť.

Každopádně široká škála pěstebních přístupů, nepasečné hospodaření a těžba stromů jednotlivým výběrem, je účinný nástroj, kterým můžeme přírodě a lesům pomoci k překonání nepředvídatelných výkyvů.
Vědomá zkušenost z plošných kalamit a na ně navázaných globálních propadů cen a poptávky dříví jasně ukazují na fakt, že si můžeme velkoryse dovolit ponechat nemalé celky svažitých, podmáčených či vysychavých lesů svému, člověkem neřízenému vývoji. Tahle velkorysost se lidstvu sice nezměřitelně, ale zásadně zhodnotí v podobě posílené biodiverzity a uloženého uhlíku, co by látky ovlivňující oteplování klimatu.


4. kapitola
STARÝ ČLOVĚK V NÁS MUSÍ ZEMŘÍT

BOUŘE
Evropské lesy se v přirozeném prostředí, bez zásahu člověka, obnovují dvěma scénáři. Plošným rozpadem horských smrčin a skupinovým rozpadem podhorského a pahorkatinného smíšeného lesa.

Původní jeřábová horská smrčina se na našem území vyskytuje jen v prstenu pohoří některých pohraničních hor od nadmořské výšky 900 m po pásmo horského bezlesí, přičemž porosty borovice kleče, které nalézají místo k životu ještě nad hranicí smrkového lesa, jsou u nás původní pouze v Krkonoších. Společenství horských smrčin, i přes dostačující nadmořskou výšku, je zbytečné hledat např. v Rychlebských či Novohradských horách a Bílých Karpatech.

Bez intervence člověka probíhá plošná obnova horské smrčiny periodicky cca za 200-300 roků a zpravidla dojde k obnově populace na celém geologicky, půdně a růstově totožném území, či v několika na sebe navazujících pohořích. Upozorní na sebe každoroční chorobnou plodivostí celých porostů a úbytkem jehličí. Je to proces, kdy se půda naplní dostatečným množstvím semen schopných v ideálních podmínkách přežívat i 10 roků tak, aby byla zajištěna nová populace lesa. Úbytkem jehličí se mírně pozmění světlostní režim uvnitř stejnorodých porostů, což vede k posílení populace jeřábu ptačího coby přípravné dřeviny typické pro horskou smrčinu a do chodu se uvede proces hub, které vstřebají část surového nerozloženého humusu, tvořeného z nahromadění drobných větviček a opadaného jehličí.
Onou rozbuškou k odstartování plošného rozpadu je např. dlouhotrvající sucho, či plošný polom stromů, ve kterém nalezne prostor k životu celá škála podkorního hmyzu, v čele s důvěrně známým lýkožroutem smrkovým. Naráz obnažené, dlouhodobě ustíněné kmeny s krátkým tvarem koruny, žijící doposud uprostřed porostů, začnou na přímém slunci ronit z korních trhlin pryskyřici, a to je signál pro následné populace lýkožrouta o oslabených stromech vhodných pro založení další generace.
Sekundární bouřky a větrné smršti dokončí během několika málo roků celý proces rozpadu ve zbytcích rozvrácených porostů. Populaci lýkožrouta smrkového utlumí houbová infekce, která se rozvine na tělech brouků.

V ochraně uschlých a tlejících popadaných stromů, zabraňujících přístupu zvěři, začíná pozvolná obnova horského lesa. Jeřáb ptačí chránící a ozdravující půdu začne s přirůstající výškou poskytovat více světla a tepla půdě, která nechá vyklíčit přiléhajícím semenům smrku. Přeživší jednotlivé stromy, zpravidla tvaru hluboké koruny, doplňují zásoby semen o „adaptovanou informaci”. Krátkověký jeřáb ustupuje, doplňuje do půdy stavební prvky a životní prostor přebírá nová generace smrku.

TICHÁ PROMĚNA
U smíšeného podhorského a chlumního lesa je scénář obnovy naprosto opačný. Nedochází v jednom časovém úseku k plošnému rozpadu celého společenství, tak jak je to přirozené v horské smrčině, ale skrze malé světlostní šachty. Proces obnovy tedy probíhá trvale, kontinuálně a proměna druhů dřevin probíhá v závislosti na světlostním požitku. Malé skupiny využijí pro svoji obnovu stinní specialisté, např. buk a jedle. Volnější zapojené skupiny budou vyhovovat javoru či třešni. Místa s prolomenou stromovou klenbou, zásobené světlem, budou vyhovovat dubu zimnímu a habru. Pochopitelně je obnova lesa ovlivněna blízkostí semenných stromů, plodivostí, expozicí, typem půdy a strategií přenosu semen.

Jak takový proces započne, lze pochopit na tomto z nespočitatelných malých příběhů lesa.
Ve skupině zapojených stromů se mechanickým zatížením vlastní váhy a rašícího listí, námrazou, či vlivem rozkmitání stromu silným větrem, rozlomí rozkladitý strom. Otevře se brána houbovým chorobám. Datlovití ptáci využijí narušené dříví ke každoročně se opakujícímu vyklování hnízdních dutin. Zbytek stromu se pozvolna rozpadá a vrací do půdy vše, co spotřeboval ke svému růstu. Uvolní se cesta slunečnímu svitu a většímu množství dešťových srážek. Aktivují se půdní houbové procesy. Semena začínají klíčit, malé semenáčky bojují o život v ochraně a útlaku okolních stromů, které jsou po vzniku mezery v zápoji více mechanicky namáhány, vystaveny korní spále a náchylnější k vyvrácení. Životní prostor nově vznikajícího lesa se rozšiřuje. Sluneční svit vstupuje do lesa pod volnějším úhlem. Začíná výškové rozrůznění a obnova celé bioskupiny.

Smíšené porosty přes svoji prokazatelnou odolnost, která je posilována různými tvary kořenů, odlišnou mechanickou odolností dřev v tlaku či vlastností stromů předrůstat nebo zaostávat v růstu, nejsou zárukou, že odolají bořivým větrům. Rychlosti větru nad 150 km za hodinu neodolá bez újmy žádný fyzikálně namáhaný les.
Obnova plošně rozpadlého podhorské či pahorkatinného smíšeného lesa se posléze děje ve scénáři přípravných porostů bříz, osik, jeřábu, vrb či v karpatských lesích dostatečně přítomného javoru.

PAHORKY BUDOU SROVNÁNY, NÍŽINY VYVÝŠENY
Nedávnou kalamitu, která obnovuje lesy nižších vrchovin, lze číst různým jazykem. Náprava věcí, znamení času, vědomí lidské bezmoci, zdvižený prst přírody, zpětné navrácení přírodních sil do rovnováhy. Na všem je bezesporu veliký kus pravdy.
Zjednodušeně šlo ovšem o rozpad „monokulturního horského smrkového lesa”, který byl přes všechny svoje nesporné hospodářské výhody násilím uměle vysázen mimo areál svého rozšíření. Rozbuškou, která tento proces odstartovala, je klimatická změna zhmotněná do nevyrovnaných srážkových úhrnů, stoupající průměrné teploty, vyčerpaná půda, a především holopasečné zacházením s lesem.

Ústy lesa zazněl důležitý vzkaz určený lidem. Příroda je v každé chvíli a situaci aktivně schopna reagovat. Jakákoliv významná změna v životě lesa je realizovatelná jen přes rozpad, tedy přes zdánlivý dočasný zánik vytouženého vždy zeleného lesního prostředí. Tlející kmeny a rozlámané souše jsou nedílnou součástí života lesa. Bez nich by se neuzavřel kruh doplnění stavebních látek do půdy. Obnova by proběhla nepřirozeně pomaleji a každá další generace lesa by byla chudší a připravena o tolik potřebnou dlouhověkost, nositelku adaptace schopné paměti.

STRACH VERSUS NADĚJE
Jaká bude podoba budoucích lesů, není jisté. Ale není to ani nikterak důležité. Nezadržitelnost a naprogramovaná vnitřní dynamika přírody nepřestane do skonání světa tvořit. V tom je hluboký úžas a také smysl nezpřetrhat křehké pouto s životním prostorem.

Lesníci, i přes všemožné počítačové modely a prognózy, neznají jasnou odpověď, zdali les udrží „v pořádku” přísně výběrnou, rozrůzněnou výstavbou porostů, nebo budou lesy formovat rychle se opakující celoplošné rozpady.
Prodejci strachu nabídnou tohle téma ke zpeněžení, ctižádost vystaví na hřbetech holých kopců schody k moci.

Není třeba se bát přírody a o přírodu. Vše je v těch nejmoudřejších rukách. Absence pokory je to, před čím třeba se mít na pozoru.