Close

Novinky

21.3.2018 ORLOVÁ aneb jak se věci potkávají (Jirka)

Fotografka, tulačka, trampská relikvie, učitelka, Santiniho přeměřovatelka Jana Molnárová našla skrze naše písně duch Vysočiny. Alespoň to tvrdí s dovětkem, že to pro ni bylo doslova zázračné setkání. Věřím jí. Po pár společných toulkách Vysočinou bezpečně vím, že i k ní promlouvá neuchopitelno Tasova, mlha v údolích rozličných jmen, tajemné západy a Petrkovské něžno. Tak se život kapely s jejím na nějaký čas spojil. Ona vrací Vysočině propagací naší hudby, a my jí chceme vrátit alespoň to málo, že 22.3. v 17 hod. doprovodíme písněmi průlet jejich fotografií v městské knihovně v Orlové. Buďte vítáni.

21.3.2018 POLIČKA, kostel sv. Jakuba (Jirka)

Ve věži poličského kostela je něco jako primitivní výtah. Ruční vrátek, jímž rodina Martinů, žijící v prosté místnosti pod samotným vrcholem věže, přemisťovala to nejnutnější ke svému životu (např. nahoru seno pro kozu před sežráním a potom zase dolů „seno“ po sežrání). Město Polička kdysi do základů vyhořelo a tak si platilo požárního hlídače. Možná ty pohledy směrem k mlhavé Vysočině, zvoucí tajemství zelených dálek byly tím, co v Bohuslavu Martinů zažehlo tvůrčí oheň. Domov, k němuž se světoznámý hudební skladatel vždy hlásil. Děkujeme za veliký zážitek a přijetí.

13.3.2018 TASOV – TÍHA ŠLÉPĚJÍ (Jirka)

Ten den přiletěli skřivani. Čejky byly ještě ostýchavé. Vítr syrový, voda smaragdová, nebe otvírala okna věčných světů. Putovali jsme k hrobům našich bratří, četli jim z jejich očí, knih a údělů. Měli jsme spoustu času. Na sebe, na slova, na překotnost jara. Nic v nás nebolelo, jen běžná bolest světa. Jen pocit že jsme tak blízko a nemůže si patřit do očí. Slova jsou oči duše. Činy plodem rajského stromu. Děkujme ještě dlouho za tento den.

13.3.2018 Davidu Bátorovi (Jirka)

Tu a tam pastýř s holí poodejde stranou. Básně jsou ovečky, které nejdříve nutno vytrhnout z paží hlohů a šípků. Zranit se přitom o bolest.

3.3.2018 ČÍHOŠŤ JEŠTĚ JEDNOU (Jirka)

Tma nenávisti vzniká na hraně světla druhého člověka. Jiná tvář strachu nahoty. Přiznání si vlastního limitu. Pod silou zážitku vracím se často do Číhoště, kde jsme měli tu čest odehrát koncert. Toufarův hrob v kryptě kostela, fara, v níž žil, ale i dochované relikvie jeho života, jsou pro mě pramenem síly, z níž dodnes čerpám. Mrazivé ráno umocňovalo pocity běsnění odvázané zrůdy komunismu. Myšlenky na bezmocné, zmrzlé, hladové a trpící za naši svobodu, která nám uniká v totalitě konzumu. Děkujeme za vlídné přijetí a pohostinnost.