1.1.2026 TENKRÁT, KDYŽ UŽ NEPADAL SNÍH (Jirka)

Tenkrát, když už nepadal sníh a ropný blahobyt hřměl vyčerpanou krajinou, nespokojení lidé považovali sami sebe za chudé počtem strávených dovolených, pivovary navařily červenou adventní tekutinu a vyčpělé vánoce od září blikaly i ve venkovské sámošce. Tenkrát (a není tomu tak dlouho), kdy zuřila válka na proruské síti, babylon se prolamoval na levou stranu, náckové započali čistku a lenivý proletariát adoroval staré pořádky. Tenkrát v prázdnotě tohoto světa, v hladu, ve tmě, v soužení mučených, v bolesti plačících, v krvi pobitých. Tenkrát, kdy znamení doby šlo číst jako dětský slabikář, zkratka pohřbila jazyk a bezobsažnost ducha vysušila kosti mrtvých. Tenkrát, kdy byla dopita káva a nicotní soudcové provážili míru, moravské vínečko vylisované do poslední slupky omámilo tupou bolest, Menšík rozplakával mediální prostor k uzoufání, antichartisté stále vršili jidášské měďáky (někteří i půlstoletí po své smrti, jestli se vůbec narodili). Tenkrát, kdy už téměř nebylo na výběr, přilétly na krmítko mlynaříci a jabloň v zahradě vyzdobily kvíčaly. Neslyšná křídla ztišila podvečerní oblohu a započalo divadlo barev a tónů. Slunovrat rozťal půlrok píce a jabloně, ty neokoralé krásky, učesala námraza jako nevěsty čekající na ženicha, jako travní stébla v podletí smýkaná vanem. Žádná přesladká poleva vánoc, hopsa hejsa koleda, vůl u žlabu. Na oponě dějin svatá rodina v úzkosti podřezaných neviňátek. Realita světa v započatém díle vykoupení. Římští náckové lisující dějiny, lichotvářný Herodes s krátkou zbraní pod jazykem. Nic co by svět neznal.

Přejeme Vám požehnaný vánoční čas. Osobní statečnost, cit a vůli chránit vše lidské a živoucí.