12.3.2021 K ČEMU BY TAKÉ MOHLY SLOUŽIT MUTACE ROZLIČNÝCH VIRŮ (Jirka)

Možná jsem měl štěstí, že jsem záhy poznal ten slastný pocit, hrát a zpívat písně pootočen výhradně směrem k jejich zdroji. Mohu si tedy dovolit ten komfort žít na vsi či samotě, nepěstovat si tzv. image, která by ze mě, stopadesátikilového chlápka, učinila další zábavnou atrakci. Nenosím korálky na zápěstí, taštičku z Nepálu, dredy, tetovací šifru něčeho záhadného. Náboženství si odbudu v neděli v kostele (pod podmínkou že budou k obědu řízky). Osoba Ježíše Krista je mi zrcadlem mojí křehkosti a nedokonalosti. Vyloučen z vlny originálnosti stůj co stůj, přikládám dříví do kamen, obracím seno, lovím kapry, jím vepřové, stříhám ovce, sbírám vejce a ty nejprostší ze zázraků, které se každou vteřinou dějí na otevřeném nebi a zemi. Když čtu knihy, pro jistotu sáhnu k Reynkovi, Zahradníčkovi, Demlovi a všem jejich blízkým. Nemohu tím nic pokazit, protože jsou také od nás ze vsi a dějiny o nich napsali, že jsou výjimeční. Tak tohle všechno mi přišlo na mysl v té záplavě zmutovaných virů. Jakoby se zastavil čas. Smrky neslyšně rozložila hniloba, pod březovými výhonky vzniká nový zdravější les. Letadla nesužují nebe a po dlouhých létech máme zase dostatek vody ve studni. Mám možnost pochopit, že se člověk musí naučit žít prvně sám se sebou. Vztahy přijmout jako dar, s jehož cenou není radno plýtvat. Opravdové sdílené slovo nemůže nahradit „fejzbůk“ ani žádný jiný kostitřas. V tom náhlém vědomí bezčasu a nicotnosti nezbývá než poděkovat za zastavení opotřebované rutiny života. Jen co promažu všechna soukolí, přijmu své jedinečné nic, vymaním se ze všech nedokrmitelných představ, těším se a věřím v každé příště.