15.10.2024 PŘIPOUTANÍ (Jirka)

Nevyslovitelno, které snivou duši poutá k Vysočině, nabírá v říjnových dnech na síle. Krajina má tisíce podob. Od zadumané tváře mlhavých dnů, po průsvitné podvečery mrazivých rán. Slovené rybníky skrývají svoji nahotu v rákosí. Rezatá voda odtéká z tužebníkových lad. Noční křik volavky, ticho proškrtnuté zápalkou padající hvězdy. Všudypřítomné břízy nosící v sobě čistotu, kterou nestihly za svého krátkého života zobchodovat s lichotvářností. Oči nepozbývající dětství, spatřují rozbité střípky ráje, který posléze slepují pohledem údivu. V nitru hřmí hudba pramenů, vichrů, vod, praskajících ledů, lesních tišin. Jedinou úzkostí je ztráta onoho daru.
Tolik slov, tónů, obrazů, ve snaze zachytit tuhle sílu. A pořád, jakoby nebylo dosti, znovu neodbytná touha vykreslit nevyslovitelnou vizi, po níž by přišlo spočinutí.
Vejdoch je jméno hory proměnění, nedaleko Slavkovic na Vysočině. Cesta světla, strom života v podobě kamenného kříže z propletených lipových ratolestí, květnaté louky, nedozírné obzory. V jednom pohledu několik Santiniho staveb. Samota, řád podhorských políček, javorové aleje, orchestrion staré venkovské hospody, zvony kapliček zvěstující klekání podvečera. Tohle inspirativní místo mi s podzimem darovalo spoustu nových textů, básní, překladů a tónin. Nezbývá než s vděčností uchopit.