24.4.2019 PO ZIMĚ NOVÉ PÍSNĚ (Jirka)

Slova pana Reynka v sobě nosí zárodek písní. Bolestné vidění světa zrozené v siré krajině, kamenná srdce vysočinských polí, prostý život vyobrazený v golgotském utrpení kupodivu v mnohých rezonuje. Nejsou sebelítostí povýšenou na cit. Není to sebezničující rozervanost karikující člověka. Jakoby jeho básně měly v sobě božský řád. Možná právě proto jsou předurčeny společnému životu s hudbou. Nejinak je tomu ve verších moravského básníka Jana Skácela. Hledání v prostoru dávna očisťuje mysl od nákaz marnosti. Věci jsou důležité nebo nejsou. Bolest dává růst, polidšťuje srdce. Dva prostory, Podluží moravských úvalů a Vysočina, zdánlivě nesourodé světy, čímsi si tolik blízké.