9.1.2022 TOUFAROVSKÉ ZASTAVENÍ ANEB NĚKOLIKERÉ VŠEZNÁLKOVO ZIMNÍ ZAMYŠLENÍ (Jirka)

Dějiny mají tendenci vykreslovat minulost pod vrstvou jednobarevné aury. Vytváří tím nesouměrné osobnosti, ke kterým vzhlížíme, zbavené lidské přirozenosti, překračující vlastní stín. Josef Toufar se narodil v Arnolci u Velkého Meziříčí do selského prostředí, do rodiny pracující s půdou a po celodenní dřině přivydělávajíce si provozováním venkovské hospody. Nebyl od přírody sedlákem, tak jako nebyl vyloženě intelektuální bytostí. A právě tenhle „handicap“ mu nabídl vidět lidské osudy zcela jinou optikou. Být možná o to lepším duchovním rádcem s vědomím vlastní nedokonalosti. To je přesně ten moment, který nepřehlédnutelnou Toufarovu osobnost dělá lidskou, chápavou, milující a nadčasovou. V zrcadle vlastních limitů byl blízký prostým venkovským lidem. Havlíčkobrodské gymnázium pro špatný prospěch nedokončil a až po nabídnuté pomoci F.X. Boštíka, krajinomilce a ředitele gymnázia v Chotěboři, se Toufarovi otevřela cesta ke kněžské službě. Nebýt číhošťského zázraku časově se protínajícího s ďábelskou nenávistí komunistického režimu vůči všemu živému a prozářenému, jen stěží bychom dnes znali Toufarovu tvář a jméno. Jeho jistě naplněný život by přešel tak, jako přecházejí letní bouřky. Toufar je světec. Těžce snášející nelidské mučení a vše bolestně lidské. Je patronem naší nedokonalosti a neschopnosti překročit vlastní stín. Je světcem lidskosti. Tenhle list vědomí by neměl být upozaděn, stejně jako živé připomenutí si Toufarovy mučednické smrti.