Boží dech rozfoukal žhavým vichrem úzkou pěšinu v moři zla. Zlověstné stěny vod stály po levici i pravici. Každou chvíli hrozilo zhroucení. Přetěžká chůze do neznáma důvěry, se vzdalujícím se břehem podobala klopýtání. Kdosi uvnitř nitra mě vyvedl z omylu vlastní síly.

Vyceněné zuby psů, lesklá zbroj pěchoty, těžce opevněné vozy, bez slitování započali pronásledování. Koně se zdráhali vstoupit do těsného prostoru zbytečné války. Těžce oddechovali, drtíc pod kopyty horninu tvrdých srdcí. Strach z lůzy přinutil nerozhodná stvoření obelhat svoji důstojnost. Na nozdrách vojevůdce se srážely kapky blahosklonného vzteku. Rudé moře z jícnu chrlilo krev.

Začalo to pozvolně, pod maskou zachování starých pořádků. Pár nevinných pomluv, pivní hrdinství středovesmíru. Podmanění si jednoduchého nitra venkovské panovnice, s touhou vzlétnout nad těsný dvorek vlastních vězení. Již nešlo jít zpět a neminout pohled do vlastní tváře. Drásavý pocit nicotnosti, vytékající hnis rodových zátěží, touha vyplést se z ostnatého drátu přijetí své reality.
A potom lež. Lež za lží, na krátkou chvíli ovlažující vysychající rty smyšlených obvinění. Soudy bez práva, výstřely od pasu křivých nařčení, hledání spolubojovníků ve stejných stokách opilství a samohonek rachtajících číšemi nenávisti. Strach z prozrazení nahoty. Roky lsti, nasazování psích hlav, hnusu. Velitelka stanu tváří odulých vztekem, hromadila důkazy viny. Sebehodnota mírně stoupla snížením hodnoty pronásledovaného.

Ještě tehdy šlo zastavit. Leč s blížícím se břehem, najednou nebylo cesty zpět.

Voda se vrátila na své místo, jako se vždycky vratí řád věcí, nebo jaro z chladných, tmavých a krátkých dnů ke světlu.
Bezvýchodnost rozkolu rezne na mořském dně. Ostré meče křivých obvinění zakrývá usedlina času.
Válčíte a nic nemáte. Dychtíte, však mezi prsty propadává písek času.
Není nic, co by zůstalo skryto.

Bože, který jsi mě nicotného provedl těžkou vodou, nedopusť, aby můj jazyk kdy osedlal válečného oře. Hlubina nenávisti je děsivá.