Pod vrcholem pralesních tišin Žákovy Hory roste dřevo, v jehož letokruzích zanechalo běsnění živlů rezonující píseň času. Povětrných předjaří halekající hlasy v mechu spěchajících vod, svorový odlesk úplňkem vybroušených kamenů. Letní bouře nasáklé dechem sena, závratná oblaka podzimů letích do neznámích krajin.

Zimy v těch dřevech znějí klidem. Sníh a truchlivé kmeny odčítají picicato kruhu života.

Přichází muž. Paličkou rozezní surost kmene. Vše roste společně, aby s koukolem nebylo vyrváno zrno. Poslední pohled majestátních výšin na pocuchanou Vysočinu. Smutkem propocení koně svážejí máslově žluté kmeny dolů k cestě.

Ozvučnice hory nabírá do nitra tóny veškerého dění. Tlukot srdcí milujích zemi, dech oranišť, křehkost rodícího se života. A lásku, píseň nejtajemnější.

Mladá řeka, houslařský mistr, vykrajuje v olšinách ovály tvarů. Podmáčené louky hrají sonet blatouchů a ostřic. Viola teskní po čase brodících se večerů.