V touze rozlomit perlorodku, v cárech chrámové opony roztržených tajemství, v předjarním neklidu, zůstaň ve mně vlahá naději rajské zahrady.
Těžko věřit ctihodným kazatelům bez ctihodné potřeby překotného šumu věčnosti. Ráj bez rajských stromů? Věčný pokoj bez tišin ve světlinách starého lesa?
Optika člověka nedospělá dohlédnout příslibu sytí se odrazem dokonalosti veškerenstva.

Ovečky, moje mlčenlivé přítelkyně, vaše jsem prožíval těžké hodiny. V mých těžkostech jste mě pro změnu tišily klidným dechem, bytosti květnatých luk, zahřívající chlév narozeného Spasitele. První, kdo přišel se poklonit k Betlémské jeskyni, slyšíc jasný hlas Pastýře! Vy že nejste hodny nebe?

Dubová syrosti, jedle od pramenů Svratky, planoucí Smolničky a mateřídouško z Javorového kopce, kukaččiny vstavače, blatouchy z luk pod Volákovým kopcem. Vy že neusednete k věčné hostině? Nevěřím a neuvěřím.

Tepou srdce němých sienitů v chudých rolích za Uhřínovem, v bochnících zvětrávané ruly neodbytných bučin Sekoře. Víra v setkání kde není slz.

Až zaslechnu kroky jdoucí pro mě na tento svět a ucítím opravdové pohlazení, přisedne k nohám hnědé psisko. To, se kterým jsme utíkali k tajemným pralesům, kde neumlčitelný promlouvá Tichý Hlas.