SOUSOŠÍ U REŠIC

Za lesem železných sloupů

za komínem Dukovan

hasí nebe prohořelé

svatý Florián.

Na návrší jitrocelů

kostřavy a chudých hlín

přivedl zpět stádo ovcí

svatý Vendelín.

Láska, věčná nejistota

země puklá tíhou vin

rukou milostnou se dotknul

svatý Valentýn.

Hořký výdech podořeší

v zimách, v dešti, za veder

ústa tajemství sad třešní

Jan Sarkander.

Hromy, blesky, krupobití

vojska rozbořený stan

do kamene svatý Donát

mučedníkem vytesán.

Bílá kaple na návrší

obraz Jana z Nepomuku.

Není nestřežené chvíle!

Hostie pozvedá ruku.

Beznaději podal rámě

svatý Juda Tadeáš

krví rozlomená třešeň

odříkala Otče náš.

**************************************************

OBRAZOTVORNOSTI

Lidé jak psi

jeden druhému psem

ve svých obrazotvornostech

zatínají drápy do masa.

Trhají cáry kůže

jako zemskou kůru

chráněni svými výdobytky

chatrných obydlí

a zatím co se zabydlují

na nehostinné zemi

kde jedni v potu pracují

a jiní hodují z cizího

střádá se na děsivou bouři.

Nevítaný prorok

obchází hradby

probouzejícího se Jeruzaléma

zpřevracené lahve

dojídají běženci

jako manu padající pod stůl.

Bábuška odvádí kravku

na ranní selo

pod sluncem

sovětských dronů

maso je rozmetáno

v teplé krvi

už ani bolest se nedostavuje

v surové duši.

Rozežrané manželky

potlačených manželů

vybírají pizzu s houbou

překapávané lungo

dnes omámí jazyk

mladých rodin.

V pásmu Gazzy

zasypává centimetrem

zaschlé hlíny

matka již neschopná pláče

kostřičku malé holčičky

jako nedokrmené koťátko

jako život vyšlý z těla

a přesto nenarozený.

Bože proč mlčíš

když hlasitě

rozechvíváš nitro

člověku nepatří do rukou

svobodná vůle

nerozpoznávající svobodu

pes psu

do skonání světa

bude klást léčku.

Jak může být někdo taková kurva

zní mi v strnulé duši

kdybych byl mužem

zbytky mojí síly

zavelely by k útoku.

V mramorových palácích

na kaolínovém nádobí

stříbrným nožem

porcuje se budoucnost světa

samopal skrývá v útrobách

devadesát nábojnic

a oni jsou na dostřel

jedinou ranou

zarazím ohryzek do krku

zlomím šest žeber

zastavím srdce

jidášský měšec

je tak něžný, hřejivý.

Vydechni naposled

moje vyhladovělé koťátko

moje lásko

raději dřív

abych Tě neviděl trpět

neviděl oči malé bábušky

co učily mě milovat život

zemi, vlast.

Zahořklé lungo se šlehačkou

kolotoč vzrušení

pivní speciály

příjemné posezení

v neidentifikovatelném závětří

činí ze mě

zabijáka bez tváře.

Jak někdo může být taková kurva.

**************************************************

ŠEBESTIÁN

V Brně na Pekařské ulici

vyhasíná touhou po chlebu

poslední večeře

prokřehlé tělo muže.

Nikým nepoznán

rozorán plodným životem

že jiným, význačným,

by sto narození nestačilo.

Otáčí se rok 1882

živobytí oplývá krutostí

každý sám za sebe umírá

a rodí se novému životu.

Ještě dnes, po celém staletí

vypráví se na Jezerské hájovně

o selském synu divnomysli

z nedalekých Blažovic.

„Člověče, tady máte boty

než umrznete“

řekl hajný člověku

který se o ně obratem podělil.

Dlouhé poutě do Ostřihomi

Czenstochowe, Křtin, na Hostýnek,

do bezejmenných vsí

změnily tvářnost onoho člověka.

Shrbená postava v obnošeném mantlu

opálená lysina, bílý vous,

almárka s rukopisy knih, hůl,

rozladěná heligonka.

Před nocí na slámě

vypráví lidem o Panně a Dítku

u oka návesního broďáků, pod lípou,

pěje koňskou ukolébavku.

Pot dne mísí se s tóny písní

které jsou slzou a díkem

za vše veliké

co nestojí nikomu za ohlédnutí.

V chudobě umírá bohatý syn

touhou po věčném domově

kam vršil poklady

dobrovolné naděje.

Na cestách do Ostřihomi i na Hostýnek

hynou rychlostí zbůhdarma lidé

dnes, jen tak, pro nic

bez touhy po poslední večeři.

U Kubínkova statku v Blažovicích

pročesávají nebe potomci vlaštovek

rozeznávajících vůni husího trusu

a selských koní.

Vracejí se každý rok

z dalekých poutí, nevědíc,

který je jejich skutečný domov.

Na které ulici umrznou

touhou po poslední večeři.

**************************************************

JIŽ JSEM SI ZVYKNUL

Již jsem si zvyknul

na lidi přecházející na protější chodník

když davové šílenství

vleče vězně na Golgotu.

Přivyknul jsem slinám

dopadajících do osamělých srdcí proroků

nejdříve stírajících slzy

pak zlořečených.

Nevzdoruji gestům arogance

zvláště nicotných bytostí

konzultujících každé nerozhodnutí

s vlastní nerozhodností.

Raději obejmu zatracence

než zatracovat čas s průměrností

která podprůměrně zatratí každý

nadprůměrný dar.

A nevěřím těm

s nimiž jsem nepil kalich úzkosti

až na samém dně se nohy odrazí

k mohutnému vzedmutí.

Horečnaté slunce

nejtropičtějšího dne roku mě neděsí

nad sluncem klene se nový svět

jako je stará země pod zemí.

Neodpovídám na nic

a nic si nemyslím o myšlenkách myslících

v jediném slovu života

je pravda i cesta.

Nehromadím hory cihel

kachlí, potrubních bludišť, elektrospotřebičů

za domem každého domu

je prostý domov života.

Nerouhám se proti rouhačům

i oni uvidí veliké světlo

jen co temnota

doputuje k pološeru.

Nic z tohoto světa mě nezajímá

neskloním se před výškou

leč před tichou hlubinou

kde je vše prozářené.

Již jsem si zvyknul

na štěkající psy a utržené řetězy

za čas bude svázáno rozvázané

a rozvázáno spoutané.

Již jsem si zvyknul.

Bříza prorůstá pýchu

pýcha se rozpadá na písek

kořeny se vyrvou.

Již jsem si zvyknul

čemu nelze uvyknout.

**************************************************

BOLÍ MĚ RAMENO

PŘÍTELI

nechej mě v tichu

již zítra budeš zlořečit

všemu co prosely moje ruce.

MLČ

jako mlčí osika po bouřce

nůžky se rozevírají a zavírají

nakonec je ohavnost přetaví v krvavý nůž.

UMYJ SI RUCE

než vyslovíš soud

než zasedneš za stůl v chladném paláci

a uvážeš k opasku třicet stříbrných.

VYJMI TŘÍSKU Z OKA

abys vynesl na světlo můj trám

který jsi nepoponesl ani o krok dál

od společné hory děsu soužení.

PŘIBIJ NA DŘEVO

noc kdy jsem tě těšil

setřel slzy milosrdnou lží

ta vyrvala tě z rukou tělesné smrti.

DOPIŠ KNIHU SPOLEČNÝCH KROKŮ

nad našimi dny se rozprostřela noc

tak neslyšně až se tají dech

z blízkých hranic lásky a nenávisti.

NECHEJ MĚ ODEJÍT

do březových mlází zapomnění

tam šumí čistota barev a hlasu

dravě a tiše, jako opravdová láska.

**************************************************

SLZIČKY PANENKY MARIE (Robertovi)

Na Mohelnské stepi

žhavá hornina paměti

drolí noc

v hvězdných rojích

na drobnou květenu

slziček panny Marie

žluté svízele

přezrálé mahalebky

umrlčí borovice

závany chladu od řeky.

V úkosu Boží muky

atomová elektrárna

napjatá šelma před skokem

chrlící světlo

do posvátné tmy

mizících vodstev

přečerpávané krve

bušící do spánků

bdící noci

na plátně věčnosti.

Porybný usedl za stůl

hospody u Staňků.

Líh projel duší

hlubin řeky.

**************************************************

SLUŽEBNÍK NEJMENŠÍCH

Kněz z Horních Dubňan

má ruce křehké Veroniky

jeho slovo vyrůstá

z dubových pařezin

středního Pojihlaví.

Něžně pozvedá oči

k planoucí hostii

víno proměňuje v krev

jediným dotekem prstu

své víry.

Neuhýbá pohledem

říká ano životu

ne beznaději

pro niž není místa

v běloskvoucích zdech.

Nešplhá po žebříku cti

chatrných hostin

nohou se dotýká země

kde pláč a bolest

potřebují lékaře.

V zpovědní komůrce

ožívá socha Marie

líbezná tvář zbělí

šaty rozechvívá vánek

duše se zardívá štěstím.

V kostele

v Horních Dubňanech

zpívají andělé

umlklé varhany

vyhlíží člověka.

Mladý kněz

se starou duší

vyvažuje bolest země

čekající déšť

příchod Kristův.

**************************************************

PODZIMNÍ ŘEKA

Omyté tělo

odcházejícího starce

na pomezích života a smrti

šedivé rouno prokřehlých mlh

vylámané zuby omletých balvanů

písku vršeného u břehů

otisky vydřích břich

ve spletencích kořenů

zahnívajících olší.

Ranní mráz

kutající úlomky ledu

mrtvolné ruce toužící hladit

odcházející život

dojemné rození nových pupenů

mizející tváře

v záhybech paměti

vše oddělené

čekající na neporušené setkání.

Očisti mě řeko

něžnou vodou pramenů.

Je říjen tlejících pařezin

a bukového svitu.

Duše tonoucí osaměním

v bezuzdných lesích

rozvazují pobočnice dřiny

která je údělem života

neoddělitelným od slz.

Písknutí ledňáčka

odlesk modrého drahokamu

volavčí výkřik v dusné mlze

měsíc vypásající ostřicovou ladu

na těle teplé hlíny.

Voda prýštící z probodeného boku země

pupeční šňůra zrozených z Ducha

žasnoucích maličkostmi

nedozírné ceny.

Na pomezí závrati a chvalozpěvu

na rozhraní pozdního léta

tělo omyté posvátnou krví.