Žhavá hostie ubývajícího měsíce vplouvala do tmavého chřtánu noci. Bezvětří a snížený provoz na silnici, činily tuhle chvíli posvátnou. Naléhavá potřeba zázraku, pocit, že pokud se konečně něco nestane, nebudu schopen plnit roli, k níž mě vtělení se v člověka předurčilo.

Od dětství sleduji mraky a západy sluncí s očekáváním, že kdosi posvátný ukáže tvář, nebo podá vysvobozující ruku. Tohle je moje víra. Údiv ze stvoření, mísící se s naučenou úzkostí zatracených.

Naprázdno jsem polknul a vešel zpět do útrob samoty domu, nedaleko lánu uschlých smrků a žíznivých odvodňovacích kanálů lesa, z něhož inženýři za pouhých dvě stě roků udělali továrnu na dříví. Něco mezi svatostánkem života a bezvýchodnou putykou.

Žena sleduje televizní zábavu. Bezpohlavní muži překrajují kusy masa a hodnotí „pobavenost“ z jídla. Ještě přisypat koření ze vzdáleného Karibiku, limetku, pestíčko. Jejich brojleří krky, zbavené testosteronu, vyzdobuje tetování a došpičata doholené vousy jako upomínka na dobu mužství. Obrací se mi žaludek. Copak s takovou armádou lze ještě zvrátit válku mezi dobrem a zlem? V součtu toho všeho, před čím odvracím tvář, nic než bezmoc.

Nahmatal jsem po paměti tabulku čokolády a sladce si zakyselil žaludek. Jedna závislost střídá druhou. Den po dni, rok po roce, chlast střídá cigára, cigára porno, čokoláda sex, sex práci. Láska je rybářský vlasec, na němž visí zavěšené mrtvolky úlovků z dob tělesné nadvlády. Jedna zapáchá méně, jiná více.

Noci jsou nekonečné, nic se nemění. Sladké střídá kyselé, hádky vášeň. Už nerozlišuji, co je lež a co chtíč. S mojí psychickou výbavou nezmáhám se na víc, než otáčet listy kalendářů a počítat týdny do výplaty. Čtyři týdny, třicet tisíc. Čtyři týdny, třicet tisíc.

Zapínám Moulina. Alespoň někde vítězí dobro nad zlem. Revolver, který mi jednou rozšrotuje mozek, neprošel evidencí.

Ráno stál před hájenkou chlápek s dálkoměrnou tyčí a mezi řečí mi sdělil, že vyměřuje novou rychlotrať. Děcka vyplakávala šílenství, že jim někdo boří jejich tajemný poloostrov.

Neměl jsem sílu nic udělat. Ti, kdo tohle vymysleli, nemají tvář ani domovní zvonek, kde bych se dozvonil a vše jim vysvětlil. Jako že tu rostou jabloně, pasou se ovce a do sadu chodím králíkům na trávu. Jistě by mě pochopili a stavbu hladové zdi bez váhání zastavili.

Již jsem to jednou zažil. Na poli u lesa měly stát veliké haly na uskladňování nepotřebných strojů. Jakýsi usměvavý pán v obleku mi nabízel tolik peněz, že bych si za ně mohl koupit nové auto se zpětnou kamerou a ještě by zbylo na dovolenou u moře. Navrch mi nabídl společnost blonďaté Rusky s vytvarovanou podprsenkou. K jeho údivu jsem odmítl. Nepotřebuji zpětnou kameru a horkost z přemíry lidí. Mimo to mám rád ženy, které se neholí a občas dopřejí svobodu domácím mazlíčkům nebo žalostným očím krav na jatečním dvoře.

Nepomůže podepsat petici nebo říci ne. Ani to, že jsem lesů pán. Jde o hodně peněz. Nevím co si s tím vším počít. Hledám někoho, kdo by se stal v tomto boji spojencem. Ale nenacházím. „To je ten blahobyt, budeme se mít lépe“, řekla mi obsluha harvestoru, toho nasvíceného monstra, které u nás v lese pojídá dříví, čtyři roční období, sedm dní v týdnu, 365 dní v roce. Chlápek, kterého živí příroda, syn krmiváře a dojičky z nedalekého JZD.

Manželka významně mlčí. V té odpovědi beze slov je vyřčeno vše. Ohni hřbet, nevnímej, zabij v sobě bojovníka, rozhodni se pro rovné cesty. Naše rovné cesty se dávno rozešly na těch nerovných. Jsme spolu, avšak bez sebe. 365 dní v roce komunikujeme na frekvenci televizního vysílače.

V podvečer, po několikatýdenních vedrech, atakujících 35°C, přišla bouře. Vypadalo to, že se vše urovná, doplní a nalezne rovnováhu. Vítr hnal obilné plevy a jíl vyprahlou krajinou. Pár velikých kapek zasvinilo automobily a internet rozvášněnými diskusemi o špatném počasí. Tohle znám. Zimy bez sněhu, jedovatě páchnoucí samčí feromon, vábící samičky naklást vajíčka do stromů, které nedosáhly pro vodu. Bylo to šílené. Tělo uvězněné ve výčitkách, duše jako by neexistovala. Jako by jí nebylo třeba, postrádala opodstatnění. Psal se rok 2018. Mátoživě jsem se brodil v opadaném jehličí. Vše hledalo svoje teritoria změněné k nepoznání.

Nejohroženější střední vrstva si začala lhát do kapsy. „Nic se neděje, žádný beton, žádná letadla či ledovce.“ Zpomalení si nemůžeme dovolit. Je třeba stoupat vzhůru a ženy uspokojovat plností nákupních košů. Známí jezdí několikráte do roka na dovolenou a s auty do myčky. Najděme tedy myčku, která nám umyje ruce od krve a ukažme na viníka.

Ach Bože! Kdyby alespoň neobnovovalo lesy veřejné mínění. Hlásné trouby tuposti na vědeckých základech internetových pravd. Příroda dobře ví, proč to a ono je nevyhnutelné.

Tolik si někdy přeji, ať už se to zastaví. Kamiony, karavany, dálkové autobusy, meziměstské aerobusy, tiskárny blesků. Jenže která z těch žen půjde s motykou na pole, když jsou jako beton? Který z těch mužů třískne do stolu z Ikey? Utopie. Bezpohlavnost dávno rozhodla za nás.

Možná je to někde v hloubi uschované. Tak jako tenkrát, když jsme se ženou stáli u samotného trychtýře tornáda. Nejprve jsem si myslel, že někde za kopcem hoří u kombajnu. Do pár minut se vše ponořilo do tmavě zelenkavého světla a protější stráň dubů vykroutil vítr ze života jako z makety vláčkového nádraží. Zalehli jsme děti do lůna země a společně čekali na smrt. Vše podstatné bylo rychle oživeno.

Dnes v podvečer ale žíznící jabloně upustily zbylé plody tohoto roku. Jako předzvěst hladových let.

Ten virus a válka, ta vyprahlost, nutí mě přemýšlet, co vše je za tím. Jestli vyhřezlé zlo vychází z jedinců nebo všichni společně nafukujeme pomyslný balón rozkolu, až se roztříští na prvočinitele.

Jasně, má diagnóza se jmenuje environmentální žal. Vyhoření. Ale každé citlivé srdce přece slyší, jak se něco porouchalo v soukolí. Na Václavském náměstí dodáme odvahu vojákům, bojujícím za naše příště. A ze stejného „bezpečí“ dodáme do ruských bitevníků startéry a munici. Jakási schizofrenie jásajícího davu a povstanuvších vizionářů. Všechen ten xindl kluše zapřažen do komediantského vozu. V loukotích praská ztrouchnivělé dřevo.

Ten večer toho dne, kdy Rusko napadlo Ukrajinu, slyšel jsem plakat zemi. Bylo to zvláštní. Spíše se to podobalo nejasné písni, nebo nářku starého člověka, odcházejícího na věčnost. Možná to byl pláč Bohorodičky, prosící svého syna, aby nalezl alespoň oněch pět spravedlivých.

Blesková válka přechází do svých dalších fází. Z hořícího ohně odletují jiskry a zapalují další ohniska vyprahlé trávy.

Vzal bych si na to antidepresiva, ale je mi z nich zle. Jako by mě někdo zavřel do sklínky od okurek a já zevnitř, již ochočený, páchnoucí lákem, tupě sledoval vše kolem.

Komu věřit. Papež je pro jedny zástupcem Boha na zemi, pro druhé samotným ďáblem. V jednom kostele vám řeknou, že jste již spaseni, v druhém šlehají blesky odplaty. Jedni hledají u Ježíšovy Matky útěchu, druzí ji přehlížejí.

„A do toho všeho Jarda Dušek.“ Guru žen po čtyřicítce, jimž se splašily hormony, děti vypadly z hnízda a dnes v sobě objevily bohyni, černou díru ve vesmíru.

Vlastně už tomu ani netoužím porozumět. Za pět měsíců, dá-li Pán Bůh, začnou se rodit jehňata.

Všechna popadaná zimní jablka jsem vymoštoval a roznosil těm, kdo už nemají stromy. Je začátek srpna, břízy jsou žluté, buky uschlé, zimní jablka slisovaná. Tam, kde bývají potoky, je mrtvolné ticho. 780 litrů na čtverečný metr srážek má za rok vypít země v těchto končinách podhůří Vysočiny. Lidé si namlouvají, že se od ledna začne sčítat na novém archu. Že ty odložené deště už se nepočítají. Ale je to jako dluh. Roste a nedá se na něj vzít další úvěr.

Ještě dnes mícháme v kavárnách rituály s všemožnými světonázory. Staví se další betonové haly, kde člověk stroj v trojsměnném provozu vyrábí cetky. Kamera odčítá ze mzdy návštěvu záchodků a neloajalitu. Obchvat obchvátil obchvat, energetický nápoj probudil zbytky sil neupustit roztočenou spirálu spotřeby. Otroky sváží do fabrik za zvýhodněnou cenu infantilně pomalovaný autobusek. V kantýně je na výběr z mnoha zamražených trvanlivých salámů. Televize rodí nové gladiátory a vůdce. Přeléčení antidepresivy u přiznaných případů dosáhlo slibných 70%. Spotřeba drog na osobu a rok se předpokládá 400 mg. Nastupující generace mileniálů zabíjí domorodé venkovany a krávy na Minecraftu.

Odstředivá síla mě vyhodila z nenasytného trychtýře požitků. Jsem sám. V hlavě se snažím  rozplétat nečitelný chuchvalec mylných křižovatek, rukama potřísněnýma zasychající krví.

Příroda vysazuje do lesů břízy, duby, jeřáby a habry. Země se modlí zvláštním hlasem. Půjdu a udělám to samé.