Příchod adventu obdaroval Vysočinu bohatou sněhovou nadílkou. Ještě jsme se stačili na sjízdných cestách otočit na venkovní koncert v sněhuprosté východočeské Sběři. První adventní neděle měla u nás tvář opravdové zimy. Les je tak tichý, ubitá krajina na chvíli odpočívá od lidského běsnění. Pár posledních bagrů zraňuje krajinu neděle neneděle, advent neadvent. Asi si tím musíme projít, jako tím, o čem chci psát. Něco, nebo možná spíš někdo, nás rozděluje. Na očkované a neočkované. Na zemanovce a kavárenské povaleče. Nikdy jsem si tohle nechtěl pouštět přes práh srdce, možná proto, že mým panem prezidentem byl a je Václav Havel a nyní v očekávání věřím, že tak krásná země se zase jednou dočká toho, aby měla ve svém středu osobnost alespoň lidsky důstojnou. Nepodařilo se mi přehlédnout neméně nedůstojné show zlatých slavíků. Nestálo by mi to za zmínku, kdyby takovým pokleslým kšeftem média neovlivňovala vkus národa. Nevím kdo je to paní Pagáčová nebo Bagárová, ani kterým pelechem prolezly. Neznám ani jiného řezníka, než toho od nás ze vsi. V hudbě nelze soutěžit, možná o to víc, když běžecké tratě jsou si zcela nerovné. Mohl bych zde vyjmenovat dlouhou řadu tváří obdarovaných skutečným talentem. Namísto jejich duchovního pokladu je éter vyplňován primitivní a pokleslou kulisou k nakupování a nevědomí. Salám a hry. Obchoďáky a požitky. „Všechno máte, tak nezlobte a nedomýšlejte důsledky.“ První adventní neděle obdarovala Vysočinu sněhovou nadílkou a tichem dřímajícího lesa. Tichem, které vybízí k čekání na příchod spasitele. Toho, který se narodil v prostém chlévě, nepotřeboval intriky, moc ani armádu. Cesty kterými chodil nebyly lehko schůdné a na jejich konci byla dobrovolná, avšak pro každého z nás tolik zásadní, nadmíru potupná smrt. Advent jako čekání na příchod spasitele, který znovu přijde. Tak jistě, jako že ráno vyjde slunce, nebo roztaje sníh.

Život člověka je až nápadně podobný všemožným formám životů v přírodě. Počínaje lesem, který vykresluje podobu lidského společenství do nejmenších detailů, přes roční období tak totožné s obsahem našeho pozemského putování, v cestách řek od pramenů do bezbřehosti oceánů. Tímto poutníkem, kterého jsem v různých obrazech, úhlech pohledů a vzpomínek ztvárnil do „melodramatické miniatury“, není nikdo jiný než milovaná řeka Svratka. Jazykem německé menšiny, kdysi žijící na jih od Brna, Schwarzava nebo také Černá voda. Právě tuhle řeku, se všemi zvukomalebnými přítoky a celistvou paletou nálad východní části Vysočiny, kterou odvodňuje, vnímám jako sytící a inspirující řečiště vlastní krve. Prameny v podhorské jedlobučině Žákovy hory, rašelinné louky meandrů u Křižánek, strhující nálada v kaňonu za kostelem v Doubravníku, dotek prehistorického moře za Bránou nebes v Předklášteří. Čtené slovo oděné do hudební improvizace Vojtěcha Bojanovského naleznete za čas v záložce Písmáctví.

Čas, kterému lidé odpojení od přírody spílají a nemají jej v lásce, prostřel k hostině. Vyzdobená krajina zlatorudými javory, hořkost dubového listí, oraniště slastně vydechující tíži žně, „zneuctěné“ rybníky skrývající svoji nahotu v rákosinách. Smířlivá voda bez dramat léta stále nabízí vlahou koupel. V mlhách překrojené půlky kopců, mlékem urovnaná údolí a nad tím vším jiskřivost. I kostel v Tasově měl „ukrojenou“ věž. Chvíli byl, a „odešel“, navrátiv se v hřejícím slunečnu. Zádumčivost nabízí prostor myšlenkám. Jedné z mála svobod schopné prostoupit zdi žalářů, odklonit nechtěné, vejít do jiného časoprostoru. Písmácká sbírka Slzy Matky Těšitelky vznikla právě z onoho pohybu myšlenek během několika týdnů, kdy jsem byl duchem ve svém druhém domově, v Novohradských horách. Nalézt ji můžete v záložce Písmáctví, či na některém z našich koncertů. Nebo si o ni napsat, a doplněná o momenty novohradských nálad fotografky Terezky Malé Vám bude obratem doručena, formou samizdatu, jako pomyslný pomníček obětem zlovůle těch, kteří již díky Bohu nemají výrazný podíl na dějinách naší milované země.

Stoupal jsem po ošlapaném schodišti petrkovského statku jako samotnou cestou do nebe, dotknout se rukou modrých kachlových kuchyňských kamen, tolik známých z pozůstalosti fotografií mysteria rodu Reynků, vrátiv se do doby, kdy syrová Vysočina vydávala svoje poklady. Duchovní bohatství, z něhož lze nabírat živou vodu v časech vnitřní rozeklanosti. Uplynulo 50 roků od smrti petrkovského statkáře, poustevníka vnitřní samoty, výtvarníka a básníka Bohuslava Reynka. Jeho dílo je úctyhodné, výjimečné a tiše strhující. Ponořil jsem se s návratem domů znovu do četby Reynkových veršů. Milostivá nebesa nejednu z básní vložila do nitrem rezonujících tónů. A začal jsem také rozplétat stříbřitě husté vlasy krásné ženy z obrazu dobrovodského kostela Panny Marie těšitelky. Stejně tak, jak je rozplétá jihočeská řeka Stropnice z poutnických studní a samotného pramenu pod chrámem Kraví Hory, rozhodl jsem se další písmáckou sbírkou splácet ten veliký dluh, který mám nesplacený v kraji Novohradských hor. Nezapomenutelný čas vnitřní proměny, rašelinné vody v klauzách na plavení dříví, hrníčků v rozvalinách zaniklých vsí, vše pohlcujících bříz a luk cestou ke vsi Pavlíně a na Kamenec. V tom je nezměrná síla veršů a myšlenek. Vracet se do míst, sesílat dobré, splácet dluhy, které neurovná všechno zlato světa.

V pořadí třetí dílo lidového písmáctví, v němž rezonují témata víry a ekologie, jsem nazval BLAHOBYT. Ani v nejmenším nebylo tohle pojmenování vybrané náhodou. Sesbírané veršovačky, volné rýmy a řekněme třeba krátké fejetony zachycují vnitřní i vnější zápas člověka, kterému něčí nezřízená touha stříhat pásky bere střechu nad hlavou, jeho dětem prostor tajemství a jabloním, které společně vysázeli, možnost vydat plody. Zápasem člověka, který pochopil, že jeho každodenní rozhodování spočívá v tom, zdali se stane Pilátem, Šimonem, Veronikou či vojákem Longinem. Zdali je vězněm po levici nebo po pravici. Tomášem nebo Marií Magdalskou. Jakoby se na tomto světě ani nic jiného neodehrávalo. Jakoby o nic jiného nešlo. Nespravedlností nebo záměrem je fakt, že na to nejsme sami. Že ve vzájemné propojenosti všeho se vším a zároveň míjením se není člověku dopřáno jen lyricky opěvovat něhu přicházejícího podzimu, ale je i proti své vůli nucen, i když pouze slovem, rozmetávat prohnuté stoly chrámů ctižádosti, vyčerpávání života a přírody, jež se děje pod rouškou žádostivosti. Slovo, rovnou měrou posílené klavírní improvizací Vojtěcha Bojanovského a grafickým vyjádřením fotografky Terezky Malé, nemůže dát rozhřešení bezvýchodné totalitě spotřeby, která nás na čas pohltila, ale může být křižovatkou směřující k místu, kde se smíme každý den rozhodnout.