V Odrách a v kraji řeky Moravice, dříme neurčitelná bezútěšnost. Je těžké říct, zdali je to dědictví sudetských bezpráví na Češích a na Němcích se všemi následujícími negativy. Nebo tomu přispívá atmosféra plošně rozpadlých lesů. Odpověď znají snad jen lidé v tomto kraji žijící. Dobré a hlavní ovšem je to, že obroda přichází zespod. V tomto případě od neobyčejně obyčejných lidí kolem ekologicky-vlastivědného centra, sídlících v bývalé šatlavě, odkud vzcházejí podněty a činnost směřující ke vztahu ke krajině. K domovu ukotvenému v pevných kořenech.

Fotografka, tulačka, trampská relikvie, učitelka, Santiniho přeměřovatelka Jana Molnárová našla skrze naše písně duch Vysočiny. Alespoň to tvrdí s dovětkem, že to pro ni bylo doslova zázračné setkání. Věřím jí. Po pár společných toulkách Vysočinou bezpečně vím, že i k ní promlouvá neuchopitelno Tasova, mlha v údolích rozličných jmen, tajemné západy a Petrkovské něžno. Tak se život kapely s jejím na nějaký čas spojil. Ona vrací Vysočině propagací naší hudby, a my jí chceme vrátit alespoň to málo, že 22.3. v 17 hod. doprovodíme písněmi průlet jejich fotografií v městské knihovně v Orlové. Buďte vítáni.

Ve věži poličského kostela je něco jako primitivní výtah. Ruční vrátek, jímž rodina Martinů, žijící v prosté místnosti pod samotným vrcholem věže, přemisťovala to nejnutnější ke svému životu (např. nahoru seno pro kozu před sežráním a potom zase dolů “seno” po sežrání). Město Polička kdysi do základů vyhořelo a tak si platilo požárního hlídače. Možná ty pohledy směrem k mlhavé Vysočině, zvoucí tajemství zelených dálek byly tím, co v Bohuslavu Martinů zažehlo tvůrčí oheň. Domov, k němuž se světoznámý hudební skladatel vždy hlásil. Děkujeme za veliký zážitek a přijetí.

Ten den přiletěli skřivani. Čejky byly ještě ostýchavé. Vítr syrový, voda smaragdová, nebe otvírala okna věčných světů. Putovali jsme k hrobům našich bratří, četli jim z jejich očí, knih a údělů. Měli jsme spoustu času. Na sebe, na slova, na překotnost jara. Nic v nás nebolelo, jen běžná bolest světa. Jen pocit že jsme tak blízko a nemůže si patřit do očí. Slova jsou oči duše. Činy plodem rajského stromu. Děkujme ještě dlouho za tento den.

Tu a tam pastýř s holí poodejde stranou. Básně jsou ovečky, které nejdříve nutno vytrhnout z paží hlohů a šípků. Zranit se přitom o bolest.